Reportáž
Márův odvážný víkend
/Marek Mára Musil/(…) Štrúdl postaviček funí do bezvýznamné terénní vlny, bahno cachtá, nadávky se trapně opakují, vznikají však i nové, zcela originální. Otočí-li se Mára za svá i cizí záda, ulpívá mu na retině spousta světýlek mírně se komíhajících v hvězdnaté noci. Mára prchá v kopec pohlcen davem.
Na Cábu sledujeme Máru vymaňujícího se ze sevření, zanechávájícího za sebou k údivu sobě vlastnímu Štembíka i Přému, míří vpřed dobít vrcholy i doliny. Místy svačí, místy močí. Látková výměna prozatím nedoznává změn. Střídavě se druží k různým více početným formacím, protože značku potmě těžko hledá ten, co již ztratil. Bludičky se míhají.
Na Soláni dostihuje Máru světlo denní, nevtíravé jen aby se nezapomnělo, že i dneska bude dneska. Semtam trochu prší a chladí Márovu pěstovanou pleš.
Na Beneškách dobírá vodu, na Třeštíku ani nebrzdí. V hlavě začíná hlodat vidina nehynoucího obdivu a prestiže jak společenské, tak sportovně sociální spojená s úspěchem v akci, v jejímž průběhu se mrtví sčítají na metry kubické. Mára se zalíbením sleduje rychlostní průměr blížící se 6 kilometrům v jedné jediné hodině.
Startovní pole je trhané, už má smysl rozlišovat konkrétní uskupení. Mára tak získává smysluplné měřítko pro další postup. Na Makovském sedle je již jasné, koho bude nutné předběhnout, potom co předběhnou oni Máru. Po překonání ani ne slabé poloviny totiž přichází na jinak perfektní tělesný stroj nepatrná krize a to zejména motivační. Jak se má cítit pokořitel Kačkarského obludária, cestovatel věhlasný, když mu zdatně sekundují senioři v legínách a bílých rukavicích? (…)
Celou reportáž čtěte zde.
Reportáž
Špacír na horských kolech
/Dazul/
(…) Na středisko – do cíle – jsem dorazil v cca 16:30 – tedy o 3 hodiny později než loni. Ale vzhledem k patáliím posledních měsíců, to pro mne to bylo jedno malé-velké osobní vítězství. Jen houšť a větší kapky! 🙂
Bolest je velmi relativní pojem. Každou bolest lze totiž spolehlivě potlačit ještě větší bolestí. Někdo má prý práh bolesti velmi posunutý a tak to, co je pro jednoho bolest, pro druhého je normální stav 🙂
Doma jsem na dvě hoďky usnul, abych dohnal spánkový deficit a pak zjišťuju, že výsledky akce jsou mnohem lepší než jsem čekal – cítím se skvěle a klidně bych mohl jet na kole další kilometry – „zostřená rehabilitace“ má něco do sebe 🙂
Celou reportáž čtěte zde.
Reportáž
Obhajoba titulu
/Josef Baroš/Potom co jsem se po jedenácti hodinách hlubokého spánku probudil, dal si regenerační koupel, rozhodl jsem se zavzpomínat na včerejší procházku po Valašských kopcích, loukách a lesích.
Byl to můj pátý Špacír. Takže se snad můžu počítat mezi středně pokročilé plazúně. V pátek odpoledne, kdy jsem se vrátil domů z praxe v nemocnici, jsem si šel lehnout a pokusit se spát. To je myslím prospěšná věc, protože jinak člověk zjistí, že v půlce Špacíru nespal už cca 30 hodin a na konci se tato strašlivá hodnota může vyšplhat až k 40 hodinám bez spánku.
Ve 22:00 jsem nasedl do vlaku směr Vsetín. Tam už bylo poznat, kdo jede na Špacír a kdo jede strávit noční život v jedné z nějakých Vsetínských hospod. Spolu s ostatními Špacírniky jsme došli na klubovnu, kde už bylo tentokrát tolik lidí, že jsme se ani nevešli na tradiční brífink se slivovicí.
Ve 23:30 se rozvinul had včele s organizátory a vyrazil ke hvězdárně. V davu jsem viděl několik známých tváří, kteří jako já propadli tomuto prokletému podniku. Přesně o půlnoci se ozvalo pověstné „Fčíííl“ a skupina odhodlaných vyrazila na modrou značku směr Javořina a Putýrka. Osvědčilo se mi jít co nejvíc na lehko, takže jsem s sebou nesl jen vak na vodu ve kterém šplouchal roztok Isostaru, další láhev s Matontou a pláštěnka (ta je nezbytná, nechcete-li si ještě více pokazit dojem z ušlých km). K tomu jsem měl ještě veledůležitou čelovku, hůlky (aby přežila kolena), 11 mysli tyčinek, náplasti a mobila.
Na začátku nastala menší tlačenice, jak se víc než stovka lidí sunula pomalu nahoru do prvního stoupání. Všude se ještě ozýval družný hovor, vtipy a smích. To se po osmdesáti km změní v otupělé mlčení několika menších skupinek, které se pomalu plouží tmou k cíli. Ale to bych předbíhal. Po cestě na Putýrku se peleton držel ještě v celku. Asi po 3 km mě předběhl jakýsi čilý stařík, který jen tak ve šponovkách a bez jakéhokoliv batohu spíše než šel běžel na lehkých nohách do tmy. Později jsem se dozvěděl, že 100 km zdolal hluboko pod 18 hodin. Na Putýrce jsem byl pět minut po jedné hodině. Odtud bez problému po žluté k Lupenici, kde začíná červená značka. Krátce po druhé hodině jsem dorazil k chatě na Cábu. Tam už několik rychlejších odpočívalo, popíjelo a bavilo se o prvních zážitcích. Najednou se otevřelo okno a nevrlý hlas požadoval ticho v tuto noční hodinu. Vyhrožoval dokonce politím vodou a tak jsme se raději zvedli a pokračovali v cestě.
Chvilku po žluté k Ptáčnici. Tam jsem dorazil před půl třetí. Najel jsem na červenou, která pak provází cestu až k rozcestí nad Zděchovem. To už jsem šel sám, protože peleton se rozpadl, rychlejší nenávratně zmizeli přede mnou. Následovala cesta pod jasnou noční oblohou plnou hvězd. Lušovka, Beskyd, Šerchovina a nakonec ve čtyři ráno Tanečnice. Tam jsem snědl druhou tyčinku a pokračoval na Čarták. Začalo se pomaličku vyjasňovat a já mohl uhasit čelovku a spolehnout se na květnové slunce. Krátce po páte jsem došel k chatě na Čartáku, kde opět posedávaly skupinky lidí, co šly přede mnou. Já jsem pokračoval dál na Soláň. Tam začlo poprvé pršet, bylo to spíš ale jen takové jemné mrholení, které spíše než obtěžovalo, příjemně chladilo na tváři.
Pod Kotlovou jsem dorazil po šesté hodině, následovala další mysli. Z Kotlové dál po červené, Benešky, Polana. To už jsem začínal cítit nohy, nebyla to bolest, jen lehká únava a otlačení. Za Polanou první prudké stoupání na Vysokou. Tento vrchol sice lze pohodlně obejít, ale to se nedělá. Na vrcholu v 7:35. Našel jsem tam dva stany z kterých se ozývalo spokojené chrápání. Závidím a ženu se z kopce dolů. Chata Třeštík otvírá v 8:00, takže jsem tam přesně. Číšník otevře a za chvíli má jídelnu plnou lidí, co se jen třesou na polévku a kofolu. Spokojenost na obou stranách. Pár Špacirníků po zhruba 40 km už vypadá unaveně. Posedím necelou hodinu a pokračuju ve šlapání.
Čarták a Trojačka. Tady se směr pochodu láme, ale zdaleka to ještě není jeho polovina. Rychle dolů do Makovského průsmyku. Tam o půl desáté. Valašský šenk vynechávám, po zkušenostech z minulých ročníků, kdy mi majitel nechtěl kvůli celkovému zablácení ani otevřít. Okolo sochy partyzána po česko-slovenské hranici dál a dál. Ještě že jsme v Schengenu.
Tato část trasy se mi pokaždé dlouho táhne. Nohy už regulérně bolí a čas utíka pomalu. Oselná, Lemešná potom sedlo Pindula. Člověk zde potkává silnici, kam by šlo lehce zavolat záchranné vozidlo. Taková hříšná myšlenka je rychle zaplašena a pokračuje se dál. Následuje poněkud nepříjemné stoupání na Čiernou Vodu. Tady, jak píšou pořadatelé, v průvodci nastává 50tý km a tedy polovina. Pokračuju na Butorky a vzpomínám, jak jsem právě na tomto místě před třemi lety šel kousek cesty s legendou, Ukrajincem Sergem.
Následujou Butorky a kopec jménem Velký Javorník. Tam jsem právě v poledne. Opět příjemné setkání s tvářemi, které po cestě potkávám, předbíhám je a po chvíli oni zase předbíhají mě. Povídáme si o zážitcích, bolesti nohou a o dalších plánech. Převládá optimismus, vždyť máme za sebou už 60 km. Jedna slečna ovšem vidí spásu v parkovišti na Kohútce, odkud se nechá odvézt. Následuje příjemná cesta po hřebeni. Oběvuje se i slunce a nálada opět soupá. Jde se příjemně a km prozatím naskakují docela rychle.
O půl druhé jsem na Malém Javorníku. Odsud dále po červené na Frňovské sedlo, Stolečný vrch a k hotelu Portáš. Poprvé míjím Bodyho, který se pro mě od té doby stává symbolem pro další cestu. V hotelu si doplním vodu a sotva vylezu, spouští se silný déšť. Nasazuji pláštěnku a déšť rychle ustává. Tak v ní alespoň dojdu ke Kohútce, kde ji opět balím. Je 15:10. Říkám si, že odsud už to není daleko, jen nějakých 35 km. Této myšlenky se držím, ale tělo ví své. Nohy bolí čím dál silněji.
Z Kohútky vede cesta přes Provazné ke Krkostěně. „Nebezpečný sjezd“ stojí na mapě. V tomto směru to platí. Lezu pomaličku dolů a každý krok provází bolest kolen. Tu chvíli stálá tupá tahavá bolest, chvíli ostrá bodající. K tomu pekelné pálení chodidel a bolest každého článku prstu. Kyčle jsou taky cítit a i páteř dostává svůj díl. Jde se dál z Papajského sedla na Makytu. Před ní stoupání, kde se podobám zhrbenému starci stiženému těžkou artrózou všech nosných kloubů. V těchto místech mě předbíhá Body. Pohybuje se s jakýmsi zvláštním pohybem v kyčlích, jeho pravé koleno je obvázáno. Jistě trpí stejně jako já. Na slova není nálada, jen pozdrav a jde se dál.
V pět na Makytě. Tam potkávám další dva borce, kteří si nemohou vynachválit strom, který přehradil cestu. Mladý člověk na procházce jej lehce přeskočí, ale po 80km už je to pro vás úctyhodná překážka. „Ještě kousek,“ říkám si, když se šinu dolů z Makyty a pokračuju přes Valašskou Kyčeru směrem na Bůtorky, Šerklavu a Radošov. Tam opět doháním Bodyho. Je sedm večer. Zbývají asi dvě hodiny světla a 15,5km na Vsetín. Bolest je všudypřítomná, ale odhodlání vítězí.
Jakýsi pán nabízí odvoz ze Zděchova, ale to odmítáme. Pokračuje se po zelené značce dál až pod Filku. Tam čeká nepříjemné překvapení. 200 výškových metrů na jeden km cesty. Po 90km v těle je to peklo. Nohy se pomalu sunou jedna před druhou, dech dochází, bolest se stupňuje. Lezu ten jeden km asi půl hodiny. V osm jsem nahoře, kde jím poslední zásoby, pouštím si do uší hudbu, abych nemyslel na bolest nohou a vyrážím zdolat posledních 10km.
Po zelené dál ke Vsetínu, slunce zapadá a je třeba opět rozsvítit čelovku. Jahodný, Babínek. Mozek už je unavený, a tak zelené značky pomalu nevnímá. Někde chybí úplně, člověk se musí otáčet do protisměru, vracet se hledat je. Je to utrpení. Potkávám nějaké Špacírníky, jejichž pohyby mi připomínají noc oživlých mrtvol. Tempem šneka se dostáváme do Ústí. Přejit přes Bečvu a po cyklostezce ke Vsetínu.
Jdu po bílé čáře cyklostezky a soustředím se na každý krok. Kdybych neměl hůlky, upadnu. Světla města mi dodávají poslední síly, stejně tak telefonát od přítelkyně. Poslední metry okolo nádraží ke klubovně jsou jako celodenní výlet. Nedokážu už jít normálními kroky. Nohy se pohybují jaksi nepřirozeně a ztuhle. Ve 22:55 jsem u klubovny, zvoním na zvonec. Vřelé přivítání tatrankami a polévkou. Chvíli posedím s podobně unavenými, jako jsem já, a pak se loučím.
Následuje cesta autem domů a tam konečně spánek. Obhájil jsem titul Lezúně, ale bylo to těžké. Pocit uspokojení z vlastního výkonu za to ale stojí. Když si člověk sáhne na dno, tak jej to obohatí, potom se cítí líp a to je, proč to dělám. Doufám, že těchle pár řádku pobaví ty, co to zažili, a navnadí ty, kteří něco podobného zažít chtějí.
Reportáž
Zevrubná zpráva o strastiplném putování dvou hrbů a rusovlásky po záludných kopcích českých i slovenských a mezi řádky i o cestě na pokraj sil a zase zpátky
/Welbloud/04:00, Tanečnice: Po 4 hodinách vcelku svižné (asi) chůze tmou jsme dorazili na Tanečnici. Už tu pár lidí je, postupně ale odchází směrem dolů, na Soláň. Kluci nás předešli asi ve 2/3 cesty z Cábu. Dali jsme 20 min pauzu, nějaké jídlo, pití atp.
Ještě stále za tmy jsme před půl pátou vyrazili, ale baterku už jsme ani nerozsvěcovali. Za chvíli se totiž začlo rozednívat. Jdeme pořád skopce.
05:25, Soláň: Už skoro za světla jsme došli na Soláň. Pod přístřeškem sme si našli dva volné fleky na lavičkách. Hádám, že kluci monou být tak na 35 km, tedy asi 10 km před námi. Chcem dát tak dvě hodiny spánek, pak prudký sestup do Karlovic a ještě prudší výstup na Malý Javorník.
Poslední tři kilometry lehce mrholí. A tu postupně zjišťuji, že moje spolušpacírnice přijela naprosto nepřipravená – při odpočinku na Soláni klepe kosu, takže jí půjčuju podvlíkací tričko (ve Velkých Karlovicích k němu přidávám i košili) a pláštěnku. Energii a nadšení ale nevyspané Evičce půjčit nemůžu…
08:45, Velké Karlovice: Sešli jsme po asfaltce 6km do Velkých Karlovic (vpodstatě ale 8km). Spali sme nakonec jen 1,5 hodiny, páč pršelo, bylo zima a Efka celá prokřehlá prý skoro nespala. Bivakujeme před Restaurací u muzea. Resp. Eva spí a já se byla mrknout na nádraží, že bych ji poslala vlakem do Vsetína, nebo rovnou až do Valmezu.
Restaurace otvírá v devět, takže jestli stihne zregenerovat, dáme čaj a hurá na Javorník! Odhadem 10km. Asi kilometr odsud jsme procházeli kolem úžasného a docela vybaveného dětského hřiště. Když jsem Evu upozornila:“Dívej Evi, jaké krásné hřišťátko!“, podívala se tím směrem opuchlýma očima a sotva znatelným hlasem odvětila:“Jé, tam by se taky dalo lehnout…“ Nakonec sem ji přesvědčila, že to ještě ten kilák vydrží.
Zprávy od kluků jsou také, že asi před hodinou, přesně dle mého odhadu, byli kousek od Třeštíku. Za 10-15 km, tedy cca za další hodinu (od teď, nikoli od doby, co volali), chtějí někde přespat.
Já jsem kupodivu pořád docela nakoplá, vycházející sluníčko mě stejně jako včera motivuje, že bych si na tu stovku třebas i troufla. Každopádně se hodlám zůčastnit příštího, jubilejního, 10tého ročníku.
Btw. zatímco Eva nabírá síly na mokré lavičce, já rozhýbávám prsty u nohou a přitom pozoruju 3 místní drbny stojící na rohu hospody – každá v ruce tašku s nákupem, to se jim ty rohlíky pěkně pronesou.
Až dojdem na Malý Javorník, budem mít už větší půlku (a myslím, že i tu náročnější) za sebou. Snad se nám podaří nasadit slušné tempo – ráda bych těch 80km dala do 22 hodin.
Zážitek n°2: Tři místní chlapi jdou bůhvíodkud bůhvíkam (tipla bych si, že do koloniálu na lahvové pivo). Jdou kolem „naší“ restaurace, jeden z nich to vezme přes zahrádku, ze stolu sebere lahev (která tam jistě stojí od večera/časného rána), napije se a zase ji vrátí na stůl. Ostatní pak informuje slovy: „to je jak kdybych žral to… pralinky!“
9:25, Velké Karlovice: V místním pubu jsme si daly čaj a zatímco sluníčko nesměle vykukuje mezi mraky, vydáváme se na další cestu – asi 12 km stoupání na Malý Javorník.
Ještě na rovince (a asfaltu) přezouváme gumy (já na sandály, Eva na botasky). A hned se nám jde lépe. Nějak jsme nenašli pěší stezku, takže jdem po cyklistické. Těch 12 km, i když povětšinou do kopce, je možná nejhezčích z celé trasy. Moc si to užíváme, příroda je zde krásná, domky se krčí v údolí pod námi a ovce se pasou rozprostřeny po zelených svazích.
Zažívám druhou halucinaci – mapu mezi stromy (takovou tu na dvou dřevěných nohách a se stříškou, jak jsou na každém větším rozcestí či vrcholu). První halucinací (společnou, tudíž asi jen vizuální hříčkou přírody, světel a unavených očí) byl ohníček na Soláni.
Těsně před Bukovinou procházíme krásným bukovým lesem a taky potkáváme nějakou školku nebo co to bylo. Pár dospělých a s nimi spousta špuntů.
12:00, Bukovina: Na Bukovině se potkáváme se Šebíkem a Broukem. Brněnské divadlení celebrity (jakože my dvě) se nechávájí fotit a hlavně obědvají. V půl jedné vyrážíme směr M. Javorník. Eva se ještě přezouvá zpět do pohorek a já volám našim boyům. Jsou pod Hričovcem, Shamot má potíže s kotníkem.
12:55, Malý Javorník: Kratičká přestávka, přezouvám se já a pokračujem dál na Kohútku. Cesta je pohodová, tak se vsázíme, kdy tam dojdem. Já tvrdím, že mezi 14h a 14:15, Eva myslí o 15 min později (ne, že by byla opožděná, ale tipuje, že Kohútku dáme mezi 14:15 a 14:30). I když je cesta na Kohútku pěknou procházkou, začínají se projevovat první bolesti nohou. Moje nadšení z poloviny trasy (Bukovina) prudce opadá (sama se směju svému smělému výroku, že příští rok zkusím stovku…).
13:53, Kohútka: Evu jsem nechala pár desítek metrů za sebou (celou dobu se mě statečně drží). Svalená do trávy, nechávám se očuchávat psy a očumovat kolemjdoucími. Evule si dává kyselici, já do sebe nevpravím ani sousto. Dva špacírníci se nás ptají, zda patříme k nim. Později se pak držíme víceméně za nimi (až na Filku).
Lehat jsem si neměla, všechny klouby mám ztuhlé. Navíc hned po odchodu chytáme kroupy. Naštěstí ale průtrž nemá dlouhého trvání a záhy osycháme.
Příští kilometry na Makytu jsou velmi náročné. Od kotníků dolů nohy necítím, o přestávkách mi v nich mravenčí. Každý kilometr uvedený na rozcestníku je ve skutečnosti dlouhý minimálně tři. Taky nevím, kudy jsme měli správně jít, na Makytu jsme ale došli kolmo na vrstevnici – tedy od patníku k patníku. Taky podle toho vypadáme. Pod vrcholem i já polevuji a lámu si hole.
Makyta: Nahoře potkáváme Šebíka a ještě jednoho borce. Každá kostku čokolády a pokračujeme směrem dolů. Moje kolena úpí, ale vynalézám skvělý systém chůze – když jde člověk opravdu rychle a přibržďuje si holema a ne koleny, tak je skoro necítí.
Asi 3km před rozcestím dáváme pauzu. Od borcova kámoše s holema se dozvídáme, že rozcestí je za bukem.
Radošov rozcestí: Dochází nás Body. Borcův kámoš nám ukazuje na opodál stojící strom a říká: „Vidíte tamten strom? Tak to je ten buk, jak jsem říkal, že je to za bukem.“
Cyklista nám nabízí svezení na základnu. Autem. Odoláváme.
K sedlu pod Filkou je to 3km. Já valím (z toho krpáckého kopce) vcelku rychle, Eva mě jakž takž sleduje. Pod Filkou mě dohání a stoupáme. Na tohle jsme se opravdu moc těšily (to jako vážně!) a tak si to moc užíváme. Říkáme si, že pak už bude to nejhorší za námi a těch 12 km dolů do Vsetína už přece vpohodě ujdeme. Bojíme se jedině tmy a bolesti kolen. Sme to ale dvě naivky!
Nahoru se nám jde opravdu krásně. Jsme nadšené. Nato, jak jsme byly z výstupu na Filku vystrašené, je to pohodka a Makyta nás zdrtila mnohonásobně víc!
19:55, Filka: Krásný čas a úžasný pocit vítězství. Nahože potkáváme tři banánky (tak je pojmenovala Eva!), potkali jsme je už při výstupu na Makytu a to teda valili docela odvážně. Nahoru se dostává i Body a hned pokračuje dál. My po chvíli taky.
Snažím se jít co nejrychleji, abychom co největší úsek ušli ještě za světla.
Asi 1km pod Jahodným doháníme banánky a kousek si zajdeme. Energie nás však neopouští. Přidává se k nám Body, resp. my se přidáváme k němu. A to je naše velká šance a jediné štěstí, jinak bysme se tam motali ještě teď. Po cestě dvakrát hledáme značn´ku. V devět nám zbývá 8km do Vsetína. Chce se mi umřít.
Pak už to vcelku jde, jdeme svižným krokem. Radši šlapu a moc nepřemýšlím. Mrzí mě jediné, že jsem si až takhle v závěru odřela oba kotníky. Eva jde zásadně bahnem a kalužema – je to prý měkčí a pohodlnější.
V Ústí se oddělujeme od kluků a jen s Bodym pokračujeme do cíle. Asi 4 km po stezce, pak další dva po asfaltu. Totální zlo. Evička je uondaná, jen si něco brouká, aby vydržela. Na vtipné narážky nereaguje.
23:37, Vsetín: Na základnu přicházíme (vím, že se opakuju, ale je to tak) jedině zásluhou Bodyho. Eva se doplazila kus za námi a to naprosto vyndaná a poslední 3km na autopilota.
Na základně pak jen samá příjemná překvapení: kyselice, čaj, dokonce i nastříknuté třičko. Občerstvujeme se, sbíráme zbytky sil a vyrážíme k autu. Táta nás veze domů rychlostí profesionálního závodníka a Eva okamžitě usíná.
Závěrem díky organizátorům za skvělou akci, Bodymu že provedl uondané slepce zrádným lesem, Evě za výdrž (zejména se mnou).
Děkuju svým osvíceným rukám, které sáhly právě po těchto pohorkách a tak se mi vyhnuly puchýře a podobné nepříjemnosti. Intenzivní je jen bolest pravého kolene. Chodidla mám ztuhlá, takže necítím nic…
Jo, Shamot byl odpoadnut po 65km, skrz výron kotníku. Petr po 90km zbloudil pod hřeben (místo na Filku došel do Senice) a odpískal – v půl desáté už byli na cestě domů. Jesli jsem se ještě nezmínila, my jsme daly 85 (namísto naplánovaných a špatně vyměřených 80) kilometrů.
Závěr akce tedy úspěšný, veleúspěšný! Už jsem nakopnutá na příští rok. Jen nevím, na jak dlouhou štreku… Třeba si na oplátku projdem tu část trasy, kterou jsme letos (po)minuly.
2008: Rekapitulace Reportáže Ohlasy Fotogalerie
