Reportáž
Múza políbila mé tělo na čelo
Stylistický klenot, perla vašich knihoven, moudro stékající po zdech všednosti
/Mára/Na letošní pochod smrti se přes výhružky a hlavičku kočky na polštáři odhodlal. Mára propadá panice, nejprve účast odvolává (nenechá přece své atletické tělo moknout a to ještě v Asii – monzůn je monzůn), poté naopak horlivě přihlášku podává, parafovanou krví Vopičákovou (v dešti, větru a sněhu nikdo nepůjde a on, Mára, vyhraje a obdrží cenu a věnec buřtů).
Je pátek. Opět se Márova kredenc plní věcmi. Opět je i s Márou nasáta do kupé. V též Olomouci kupé nasává i lehce podvyživené příborníky dalších pantátů a šabatek, kteří za nimi již z dálky pokřikují různá zvolání. Jmenovitě již prokletý Vopičák, Přéma, jež se zatím nestačil vyskytovat tak dlouho, aby byl schopen se před autorem dostatečně věrohodně ztrapnit a Štembi, která na to nepotřebuje ani dobu krátké jarní přepršky.
Vsetín přicupitá okolo 7mé na noc. Skupinka potulných komediantů hledá hospodu, kde jim dají pivo a polívku. Během konzumace se team morálně posiluje, prohlašuje úderná hesla a deklamuje cíle, kterých hodlá dosáhnout za nebývale krátké časové období. Před osmou proveden přesun na základnu – plesnivá, zapáchající haluzna ve slumu poblíž chudinské čtvrti.
Probíhá indexování, složeno výpalné bosovi gangu, nahlášeny údaje pro pozdější identifikaci podle kostí a zubů.
Počátek mítingu, představena trasa. Polovina původně odhodlaných postaviček se klatí, další skládají legitimace. Na výškovém profilu je omalována skoba zvící několika vícepatrových domků na americkém pobřeží. Mára zálibně odfrkuje. Cena pro vítěze se při bližším zkoumání jeví jako endoprotéza.
Půl desáté – dav plebsu v panice prchá ulicemi Vsetína, štrůdl končí, že ani nedohlédneš. Na nevýznamném bodě se rozkládá piknik, kyselice-veselice koluje. Strategie nulové přípravy opět slaví vavřín – přes Márovu tlapičku poskakují 3 a možná i více butelek.
O desáté dav opět prchá, za plotem do kopce. Šak ona anketa ukáže, kterej trouba to spískal. Půjde tam tu značku osobně domalovat – barvy i štětce vlastní.
Ještě tak dvě hodinky, oni se unaví. Pak bude cesta volná. Žádné rychlokvašky ve funkčním prádle s hůlkama z lehkých a ještě lehčích slitin, žádné slečny co ječí na kolezi, aby už pohnuli zadkem, že ona potřebuje jít, žadní pytlové s halogenem v jedné a rohlíkem v druhé ruce. Bude klid, sem tam si někoho předběhnu, pak předběhne on mně.
Okolo Bystřice spolu s Vopičákem a Máňou brilantně zmateme štrůdl, který se nám utvořil v úplavu, páč má-li někdo něco, na čem svítí displaj a zuřivě točí rukama, musí přece vědět, kam jde.
V Rožnově podle čuchu, za ním i barvoslepí vidí lépe než já. Pro klid na duši a splnění závazků drobné kolečko okolo odbočky do kopců. Na Radhošťu bude převlékání, pokud to sem šlo v tričku++ tak odsud je svetr a bunda nutná i pro otužilce, jež s lavinou žonglují coby s míčem na tenis stolový. Některým, kdo si to zaslouží, sněží. Na Máru padá vlhký déšť a raní rosa.
Komár vypravuje – jak dal kdosi Špacír na web Dálkové pochody, jak nemám rád hůlkaře, jak je to v Turecku… Pustevny ubíhají, v lesích taje sněhová závěj, fóglové spěj, den se rozednívá.
Makovský průsmyk svede hrdinu a troubu opět dohromady. Mára a Vopičák si sdělují nadšené zážitky, počítají puchýře a vši. Trouba vyhrál.
Třeštík připravuje katastrofu, zavřená hospoda představuje ránu těžší než 30 bonusových kilometrů. Mnozí buší pěstičkami do vrat, nadávky plodí, marně však spílají, bůh všech opilců, gospodin Kára, jim dnes není příznivě nakloněn. Na Vysokou nutno pokračovat, terén zdolat.
Les mluví, mluví ženskými hlasy. Občas je jim rozumět, ale těžko chápat.
Tanečnice Ptáčnice, dvě slova, která vejdou do dějin. Zde se odehrává Tobruk, Dukla i pláž Omaha v jednom, zde se koncentruje pandimenzionální zlo, zde je kámen. Zle se povede všem, kteří zapochybují, všem kteří váhají.
Tři, tři byli. Tvrdili, že jinak než rychle se to dojít nedá. Ech, vy kverulanti. Co vám poví váš ortopéd na pravidelné prohlídce. My rozvážní dostaneme obrázek se stíhačkou, vy jen pošklebky a termín operace.
Žlutá je barva naše, do Vsetína poslední kroky vedou. Ale je tu zas, loni na Makytě, letos u Vsetína. Jede, pod koly tu havěť zelenou drtí, oblak prachu, čmoudíky a dvé stop za sebou na louce příkré zanechává. A Přemek Parketa může 100kilometrokrát tvrdit, že je to pracovní nástroj.
Cíl bez zvonce, bez konce, ale na svém místě včetně potměšilých bossů. Ciferník ukazuje víc hodin, než ukazoval loni, a lidí už je tady taky nějak víc, ale příprava spočívající v šesti hodinách spánku a několika pivech těsně před výkonem, myslím, osvětluje problematiku aspoň do určité podoby. Vopičák se doplazí, batůžek i tělesno na svém místě. A tak mu taky zatleskáme.
Povykládal bych vám i něco dál. Povykládal bych o cestě zpět, o ujetém vlaku, o dvou hodinách kolem půlnoci na nádraží v Hranicích, o čekárně, o panu opilci, panu blbci a panu naslouchači, o pánech četnících a občanských legitimacích nás všech (pány opilce, blbce a naslouchače vyjímaje, přirozeně). Pověděl bych vám o chůzi do a pryč z nádražních i jiných podchodů. Pověděl bych. Ale spal jsem tak často, že ani nedohlédnu.
Reportáž
Čtyři mušketýři
/Krumpy/
Ahoj fffšeci co poznávali sebe sama na této akcičce! Šel jsem letos poprvé… tak nějaké zážitky… Úvod noci byla pohoda až možná na drsné tempo. Val. Bystřice a značka nad ní byla první orienťák ale v poho. Rožnov ve tři – takže bez čaje 🙂 Svítání na Radhošti bylo trochu nepříjemné skrz zimu a hlavně vítr ale nožky OK. Čertův mlýn mě docela zaskočil – nejen stoupáním, ale taky sněžením na vrcholu! 🙂 Bomba! Na Martiňáku v 8 takže open v 9 a vysněná polévka zase nic…
U rozcestí pod Třeštíkem se loučí moje sestra – zdravotní problémy, ale i tak klobouk dolů! My s Rosťou dopíjíme poslední vodu s očekáváním polívky a pivka za 2,5 km na Třeštíku…
To byl fatální error. Docela nás cedule mimo provoz poslala do kolen, euforie bez vody byla ta tam. Našli jsme v mapě prameny, ale situace měla bombastické rozuzlení… Poslední chata před Vysokou a pohyb před ní – ptáme se a škemráme o vodu – té dostáváme kolik uneseme a jako bonus koláčky a super citrónový čaj, na který jsme se těšili 50 km! Nabídka na plněné papriky, kterou odmítáme, a jako bonus na cestu lahváček! Díky těm dobrým lidem! Po tomhle se nám vlila do žil neuvěřitelná touha porvat se o cíl! Potkali jsme se s dvojičkou lidiček a táhli káru spolu dál – zdravím Pepu M.!
Soláň – polévka a pivko, mezičas + hodina k dobru… A pak to nekonečné hřebenové plácání na Cáb, po 80 km přišly halušky… Hlasy z lesa, místo stromů ženské, viděl jsem auto tam, kde leželi špacírníci… no mazec. Cáb – kofola a slušný mezičas… Už bojujeme samozřejmě s opotřebením celého aparátu. Motokros z Cábu opět dostal „do hry“ naše kolena 🙂 Západ slunce na lukách na žluté byl bomba! Rozcestník 5 km Vsetín dosažen v 20:00 – mírná panika, že nejdeme dost rychle nás vyhecovala k neuvěřitelnému tempu – v 20:35 stojíme nad Ohradou! Teď už jenom přejít Vsetín… Nohy už nejdou, ty se nesou na vzduchovém polštáři euforie! Dokázali jsme to! Cílová rovinka je ten pravý okamžik otevřít lahváče od dobrých lidí, kterého nesu 50 km. A taková perlička – jsme čtyři a lahváček má krásný příznačný název Mušketýr! 🙂
Na základně díky za polévku! Bodla! Celkově nadmíru spokojen a rád, že jsme si posunuli hranici naší vůle! Díky organizátorům za super nápad!
Reportáž
Úryvek z mého Špacíru a jak fatálně skončil
/Okšaj/
Ztratil jsem značku. Mířím na Hlavatou a červená je najednou pryč. V téže situaci se ocitají i další tři Špacírníci. Stojíme na nějaké asfaltce, nad námi louky, cesta vede lesem dolů. Konsensus rozhoduje dojít dolů a zjistit, kam se dostaneme. Ocitáme se na silnici, po které vede zelená k Mezivodí. Klejeme jak špačci. Dva jsou rozhodnuti skončit, třetí se obrací zpátky na trasu, což po chvíli váhání udělám taky. Nicméně jsem ztratil půl hodiny a pro tu chvíli získal vyhlídku, že to už nemůžu stihnout. Chytá mě rozladění a belhaje se o holi do kopce, spřádám další plány. Vylezu na Třeštík, tam se chci občerstvit něčím sladkým, pak na Vysokou a z Polan po žluté do Karlovic na vlak. V tu chvíli i tato trasa vypadá hrůzostrašně ale je to má záchrana. Před Hlavatou se rozvalím na louku a než na hodinku zadřu, pozoruji zdálky Vysokou a rozhlednu na Čarťáku.
Když se proberu, posilněn spánkem scházím dolů, těší mne vidina něčeho dobrého k jídlu na Třeštíku. To ovšem bere za své, kdy podle mapy je cesta na Třeštík zacházkou a tak si cestu zkracuju výstupem do prudkého kopce a hledám červenou. Přede mnou se culí šedesátý kilometr. Na louce, kde stojí jakási chata, padám vyčerpáním a ležím asi půl hodiny. Kdyby šel někdo kolem, pravděpodobně by se mně po právu mohl pokoušet resuscitovat. Že s mým stavem vědomí není něco v pořádku, mi dochází, když při lezení přicházejí zvláštní myšlenky na vedoucího diplomky, na mé dětství, na závěť… Radši se zvedám, abych těmto stavům unikl.
Při odchodu z louky si všímám cedulky o soukromém pozemku a zákazu vstupu. Děkuji tomu, že majitelé nebyli doma…
Deru se na Vysokou a upřímně se těším, až sednu do červeného motoráčku mezi místní Valachy. Na vrcholu míjím rozmlouvající pár a slézám dolů. Jenže tehdy přijde první zlomový bod. Když tak počítám kilometry a čas, dochází mi, že ujít by se to ještě dalo. Proudí do mě nová energie. Vyvíjím plán, že určitou dobu půjdu rychlostí 6 km za hodinu (převážně po hřebeni) a určitou dobu budu odpočívat. Myšlenka se mě pevně drží a tak kolem záchranné Polany, Benešek a Kotlové skoro probíhám. Tipuju, že jsem na trase jeden z posledních Špacírníků, kteří to mají šanci stihnout a tak valím o stošest. Cestou předbíhám pár skupinek.
Jenže energie je brzy skoro vyčerpána a na 70-tém km kolem Soláně se už zase plazím. Kilometr před Čarťákem vypadám asi hodně špatně, protože na osobu s výrazem tváře svatého Floriána, která se opírá o jakýsi klacek, vrhají kolemjdoucí velmi soustrastné pohledy. Dokonce mě neuklidňuje informace, že „Čarťák je už jen kilometr z kopečka“ a turisti mne i přes mé domněnky ujišťují, že to „opravdu není moc.“
V hospodě na Čarťáku si poručím dvě velké kofoly, Marlenku, vypláznu kilo a relaxuju. Po snězení se jdu vyvalit do trávy, abych se pár minut prospal.
Budík zvoní a já vstávám. Právě tehdy nastává druhý zlomový bod. Potkávám Špacírníka z Valmezu, který se představí jako Petr. V rukou dvě turistické hole, ve tváři odhodlání to mete na cíl. Leze z něho, že pracuje jako lektor angličtiny a na Špacír ho dostala Bodyho holka, kterou učí. Během hledání značky se dáváme dohromady, jakože „půjdeme teda spolu.“ A to nevíme, co nás čeká. Máme za to, že dojdeme tak akorát, takže budeme, dle Petrových slov „za Sergeje“ čili za ty, po kterých už nikdo nemůže dojít včas.
Zprvu se jde dobře. Cesta je rovná, je o čem mluvit, tempo solidní a tak únavu ani neregistrujeme. Petr mi dává do ruky mapu, ať naviguji. To mi po většinu trasy ani problém nedělá. Já ukazuju cestu, on mě psychicky táhne. Přijímám i jeho radu o synchronizaci kroku a dechu. Na Tanečnici se to ještě jde celkem v pohodě, ač bolest chodidel začíná nabývat stále větších hodnot. Petr mi občas uteče, ale pokaždé počká. Aspoň mám motivaci udržovat rychlost. Situace se začíná lámat před příchodem na Ptáčnici. Síly mi docházejí definitivně a za občasného svalení se na silnici, abych nabral dech, se doštrachám nahoru. Asi 83. km. Přichází zpráva od Luďka, že mu zbývá už jen 12 km do cíle, takže bude zřejmě někde před samotou u Krošenků. Shodujeme se na tom, že v limitu to nestihneme, ale dojít chceme. Pijeme naše docházející zásoby vody a suneme se k Cábu. Zde se ptáme místních kudy tudy červená. Ti dělají, že neví ale pak si vzpomínám, že je třeba jít ještě o 1 km dále. Nahlodává mne představa, díky které mne Petr označuje, použijeme-li poněkud silnější výraz, masochistou, a totiž že nejlepší způsob scházení kopců bude válení sudů, lhostejno jaký povrch. Slunko se kloní k zemi a snažíme se dojít aspoň na žlutou ještě za světla.
Za rozcestím u Cábu mi přichází zpráva a na to, abych byl na ni schopen odpovědět, si musím lehnout. Jedno, že to je na cestě posypané sutí, jedno že vede z kopce. Prostě lehnout. Petr mezitím šel napřed. Bechnul jsem s sebou na zem, kámen pod hlavou a píšu. Po chvíli zjišťuju, že mě šutr tlačí do lebky a proto jej otáčím. Boj vůle s únavou je vyhrán a po chvíli se zvedám, abych šel dál. Můj souputník čeká dole a něco mručí o tom, jestli jsem byl na velkou, že mi to tak dlouho trvalo. Jdeme dál.
V půlce úseku poslední červené značky, kde se trasa křižuje s cyklostezkou nalézám svého rychlejšího druha, jak leží na zemi a nabízí mi slivovici. Dopíjíme své poslední nealkoholické zásoby tekutin a rozhodujeme se, že u Krošenků se pokusíme získat vodu. Petr šlape napřed a já, ležíce na zemi, huhlám něco o tom, že dojdu. Jenže se nezvedám ještě dalších deset minut a přichází na mě podobné stavy jako před Vysokou. Chyba je vůbec si lehat. S hekáním se nakonec zvedám a lezu do dalšího kopečku. Kdesi ve smrčcích padám na všechny čtyři, abych si vydechnul. Proklínám Špacír a to moje černé odhodlání jej ujít. Zároveň mě děsí vidina dalších 12 km chůze v takovémto stylu.
Nutkání padnout na zem přichází po pár stech metrech znova, jenže slyším pískání, a tak to ani nezkouším. Kousek před rozcestníkem na žlutou se setkáváme a dostávám vyčiněno, kde jsem. Přiznávám barvu, že jsem na chvilku zadřel a náš ideální špacírnický vztah se začíná utužovat prvním rozporem. U Krošenků hledáme světla v okně, abychom poprosili o vodu. V prvních domech je tma, tak sázíme aspoň na studnu. Nalézáme jednu ale podivný film a tělesa na hladině plavající nás od pití odrazují. Po pár stech ubelhaných metrech potkáváme dva místní horaly. Naše potravinová spása. Dávají nám najíst a napít. Hltám studenou vodu a brzo se klepu zimou jako ratlík. Sním jeden nabídnutý chleba, druhý by můj žaludek nesnesl a (z)vrátil by oba dva na talíř. Děkujeme a loučíme se s naší záchranou. Do Vsetína je to už prý jen 9 km z kopce. Posilněni ale i tak notně znaveni se táhneme tmou po žluté značce. Na Petra přicházejí první halucinace, které ovšem celkem s přehledem zvládá. Halucinací ovšem není skupinka mladých lidí, asi vedoucí nějakého dětského oddílu, které míjíme na tmavé lesní cestě. Omlouváme se, že jim rušíme hru ale oni to odmítají s tím, že jsme takové „dvě pěkné světlušky.“
Nohy mne nesou již jen silou vůle. U Lysného (5 km do cíle) přichází zpráva od Bodyho, protože už je po desáté a my pořád trčíme někde na trase. Ve stručnosti, v pár slovech popisuji naši situaci a že „do hodiny a půl jsme tam“. Jako mátohy se suneme zpola nedávno káceným a nyní znova zarůstajícím lesem, kde je žlutá špatně značena. Občasné otočení mě ujišťuje v tom, že jsme ještě pořád nesešli. Prozatím můj navigátorský smysl ještě fungoval. Jenže po pár stech metrech fatálně selhal.
Došli jsme k rozcestí, kde se po posledním výstupu nahoru měla žlutá značka vrhnout prudce dolů z kopce. Jenže ono nic. Vytahuju mapu a radím se s ní. V otupění smyslů nakonec rozhoduju, že se z hřebene dolů vrhneme my a ty světla tam dole už přece musí být Vsetín a pak „že už přece nějak dojdeme“. Žlutou nikdo z nás taky už pár set metrů neviděl, tak sázíme na improvizaci.
Slézáme prudký zarostlý svah, kde není ani vidu ani slechu po nějaké cestě. Jen dole svítí světla jakési vsi. Za dvacet minut slezeme třísetmetrový svah porostlý hložím a nízkým stromovím. Vylézáme na loučce u nějaké chaty a říkám si, „kde je chata, musí být i cesta“. Tu fakticky po chvíli nalézáme. A těšíme se z toho, že „ještě chvíli půjdeme a budeme na Vsetíně.“ Jenže Petr po chvíli vyslovuje poznámku, že při startu viděl z kopce nějakou táhlou vesnici, která ke Vsetínu nepatřila a byla prý dost dlouhá. Odmítám jeho nedůvěru a jdeme už mezi domečky stále dál. Bylo jedenáct.
Přichází zajímavá halucinace. U plotu stojí na jakési tyči dřevěná poštovní schránka. Petrovi to zdálky připomíná holku, protože při letmém šilhavém pohledu, jaký Špacírníci po 98 km chůze mají, by se schránka dala velmi snadno zaměnit za hubenou, leč po hrudi vnadnou mladou dívku. Když zjistí svůj omyl, zasměje se a vtipkujeme: „Slečno, nechcete jít s námi?“, a druhý kontruje „Radši ji nechej, beztak je to nějaké prkno.“
Po půl kilometru rezignujeme na to, že jsme ve Vsetíně a zkoušíme se ptát místních, kde jsme. „Jó, tady jste mládenci v Janové. Do Vsetína jsou to 4 km po asfaltce, nebo 3 km tudy přes kopec.“ A místní háže ležérně rukou přes jakýsi odporný stoupák. Hláška mě deprimuje, protože jsme ze žluté uhnuli moc brzo. Loučíme se s horaly a přesouváme se mezi hřbitovem a domky k výpadovce na Vsetín. Tehdy přijde už po několikáté hříšná myšlenka zavolat si záchranný vůz. Jdeme stále rovně a nebýt toho, že je Petr při smyslech, došli bychom k nějaké samotě, ke které vede silnice.
Chvilku se motáme po Janové a nalézáme řeku ale žádný most. Je to šílené, jsme zasekaní v nějaké díře, hlady šilháme a ještě ke všemu je před námi nezdolatelný vodní tok.
Po chvíli docházíme přece jen k mostu a rezignujeme na jakoukoliv chůzi. Píšu SMSku na základnu, jestli by nebyli tak ochotní a nepřijeli pro nás. V mezičase, kdy čekáme na žlutého favorita, se pomalu zhasíná veškeré veřejné osvětlení v Janové a Petr začíná rozebírat situaci, ve které jsme se ocitli. „No když si představím, kolik je hodin, kde jsem a kde jsem touhle dobou mohl být, tak mi to nejde do hlavy. To je jako když… to prostě nevymyslíš“ a celou svou úvahu dále rozvíjí takovým způsobem, jakým mě o tom ani nenapadlo uvažovat. „Mě trošku na tom zaráží, že sedíme tady v Janové na mostě, čekáme na odvoz, že jsme se ztratili na blbých posledních dvou kilometrech a tebe to nechává úplně klidným. Na té cestě bylo tolik nepříjemných situací, třeba jaks usnul tam na té červené. To byla hodně velká blbost.“ Uznávám to sám, kravina jak mraky. „Ale zase potkat ty dva místní, jak nám dali najíst a napít, to mělo asi něco znamenat. Třeba nám něco seshora chtělo dát najevo ‚Mládenci, vy děláte jednu velkou hovadinu ale abyste si toho všimli, tak jste po cestě potkali ty dva místní lidi‘.“
V duchu podobných úvah čekáme na odvoz. Našemu řidiči, posléze i základně, máčejíc své obité nohy v lavoru s teplou vodou, ve kterém po vytažení nohou plavou podivné částečky, takže mám strach namočit si chodidla znova, abych něco nechytil, a krmíce se kyselicou, vyjevujeme bdícím organizátorům na základně útrapy našeho společného putování. Ti si nás jako jedny z posledních dorazivších zoufalců fotí a náramně se u toho řehtají.
Co závěrem? Nepodařilo se mi pro tento ročník získat titul Valašského lezúně ale stal se ze mě Šmatlavý plazúň. Ač podle pravidel Špacíru jsem loňského lezúně neobhájil, vnitřně cítím, že jím jsem, páč těch 100 km se mi ušlapat podařilo (byť po nepatrně odlišné trase). Puchýře nesplaskly ani týden po Špacíru, některé černající kousky jsem odstřihával, a příští rok přijedu zas.
Reportáž
Zlatý puchýř jara
/Honza Pipek/
(…) Posledních pět kilometrů bývá nejhorších. Lidské vědomí se v zásadě redukuje na cíl dojít. To znepříjemňuje bolest, únava psychická i fyzická. Ale jde se. Ono se vlastně ani nic jiného dělat nedá. Objeví se prudký sešup do Vsetína, na kterém ještě někoho předběhneme, pak cesta městem, vynoří se nádraží, už přihořívá, pak most, pak se zahne do jedné ulice, mine se první i druhá odbočka, najednou se zahlédne ulice Záviše Kalandry a v tu chvíli najednou nohy přestanou bolet, únava rázem opadá a člověk získává nová křídla.
Po 21 a půl (a dvou minutách) chůze konečně staneme na prahu skautské klubovny. Zjišťujeme, že jsme došli jako osmnáctý a sedmnáctá (nebo naopak) a že je Anička zatím první ženou v cíli (nakonec ještě došly další dvě). Což je tedy docela solidní výsledek a kdybych nosil klobouk, tak bych ho jistě smekl. Je prostě dobrá.
Epilog bude stejně stručný jako prolog. Anička si šla lehnout rovnou, já ještě pozřel dvě porce vynikající kyselice, pak jsme šli spát. Ráno jsme vstávali a šli na vlak. A to je vlastně vše. Byla to velmi krásná akce, ale s tím výletem na Kokořín se to rozhodně nedá srovnávat.
P.S. Fotky nemám. Upřednostnil jsem plynulý postup před zachycováním nezachytitelného. Je to škoda. Ale rozhodně jsem si to něchtěl zbytečně ulehčit, to ne, foťák jsem poctivě celých 100 km odtáhl.
Celou reportáž čtěte zde.
2009: Rekapitulace Reportáže Ohlasy Fotogalerie Dotazník
