Reportáž

Byl pozdní večer, čtvrtý máj …

/Pavel Škabraha/ 

(…) Trasa nám pod nohama ubíhala docela rychle a na Makytě jsme se ocitli ještě před východem slunce, užili jsme si první přestávky, nabrali dech a pelášili si to rovnou do Papáyi (opředené bájnými pověstmi Špacírníků) a pak dále na Krkostěnu,kde jsem poznal všechny její krkolomné nástrahy. První krize přišla v zápětí. Kolínko mírně protestovalo, a tak jsem si vzal růžového pomocníčka (během dalších 15 hodin nebyl zaznamenán na této části těla žádný problém).

Příjemné zpestření přišlo na Portáši, kde byli k nám velmi milí. Občerstvili jsme se a hřebenem se pokračovalo dál. Občas jsme popoběhli. Časem jsme se dostali až do sedla Lemešná. Mezi Lemešnou a sedlem u partyzána se dějí opravdu divné věci. Předloni tu totiž hlídala cestu oběšená gorila. Proto jsme ani na vteřinu neváhali a běželi, co to dalo, abychom si mohli zacpat břicha klobáskou a pokecat s bezva lidma.

Samotný Špacír má oficiální začátek na Vsetíně, ale skutečně začíná až v Makovském průsmyku, po více než polovině trasy. Zde se láme chleba a posledně jsme to tu taky zabalili. Dnes, plni elánu, nebrali jsme do úvahy žádné strategické plány na ústup. Druhý hřeben je kratší na kilometry, ale delší psychicky. Místy jdeme jen z hecu, říkáme si, že utrpení snad někdy někde ukončíme, nejlépe zazvoněním na zvonec. Magda dostává již asi třetí spací krizi a málem usíná za chůze. Honza jde kousek před náma a čekáme se na Soláni. Zde diskutujeme o mentálním a fyzickém stavu. Jdeme dál, není úniku a věříme, že Špacír konečně dokončíme.

Pokouším se vyhecovat kamarády a pokoušíme se o běh. Zkresleně vnímáme rychlost, a tak si myslíme, jak jsme dobří, že přímo letíme. Nezúčastněný pozorovatel by asi nechápal. Tři individua „běží“ kačeřím krokem majíce kruhy pod očima velikosti tenisových míčků. Přichází pro mě kritický úsek – Vsacká Tanečnice – Ptáčnice. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

 

Reportáž

Špacír 2012 – chuť vítězství

/Jiří „Pancha“ Helleší/ 

(…) Tento rok se šlo proti směru hodinových ručiček, tedy ze Vsetína po zelené tur. značce směrem na Ústí. Až do Ústí je to rovinka po asfaltové cyklostezce. Hned ze startu vyrazil nějaký provokatér kupředu, tak jsme se s Honzou taky rozběhli a za chvíli ho předběhli. To jsem ještě netušil, že to je až do cíle naposled, co vidím někoho z ostatních účastníků.

Za Ústím se cesta zvedá do kopce a postupně přechází z asfaltu na panelku a pak na lesní/polní cestu. Když jsme přijeli do Vsetína, tak bylo po dešti, teď jsme teprve poznali, co to bylo za průtrž. Bahna málem po kotníky, cesty rozježděné težkými stroji lesáků, zkrátka ideální terén.

I když jsem šel touhle cestou už několikrát a Honza třímal v ruce GPS-ku, pár kufrů se nám nevyhnulo. Někde kolem Filky jsme minuli odbočku vpravo do kopce a frčeli si to z kopce. Pomocí GPS jsme se zorientovali a vydali se lesem kolmo proti svahu hledat správnou cestu. Když jsme ji našli, zahlídli jsem za námi světla čelovek. Jsou nám v patách, tak jsme radši vyrazili dál. Za chvíli se cesta stočila podobným krpálem, jakým jsme se před chvílí škrábali nahoru, zase dolů a my jsme si mohli pár výškových metrů ušetřit. No nic, to zkrátka k těmhle akcím patří. Cestou na Makytu ještě pár kufírků bylo, ale nic moc hrozného.

Na Makytu jsem dorazil ve 3:10 už bez Honzy. Kousek před Makytou jsem na něj pomalu ale jistě začal získávat náskok. Na vrcholu jsem se občerstvil, zapudil jsem pokušení okoštovat některou z tradičně vystavených kořalek na trámu pod stříškou odpočívadla a čekal, jestli se Honza objeví. Po 10–15 minutách sice vidím ve svahu pod sebou světlo čelovky, ale pořád daleko, tak vyrážím dál sám. To bylo naposled, co jsem viděl někoho v patách. Odtud už začala má osamocená pouť do cíle. (…)

Celou reportáž si můžete přečíst zde.

 

Reportáž

100 km za 20:20 h

/Michal Kolář/ 

(…) Vyrážím dál. Předchází mě další lidé. Jdu si svým tempem. Cesta je ještě dlouhá. Na Tanečnici to ještě jde, ale Ptáčnici jsem vyhlížel dlouho. Psychiku mi srazil jeden rozcestník. Když už jsem si myslel, že za chvíli už musím být na Ptáčnici, postavil se mi do cesty se zprávou, že na poslední velký vrchol to je ještě 3 km. Nakonec tam přece jen dorážím chvíli před šestou. A teď dolů na Cáb. Znova volám ženě, která mě skvěle podpořila, a z Cábu přímo běžím po asfaltce až na Loudnici. Dále přes les k Putýrce a přes kopec na závěrečnou asfaltku směr Vsetín. V posledním úseku předbíhám několik dvojic.

Nekonečná asfaltka na modré značce končí pěkným sešupem u hvězdárny a už jsem mezi prvními domy. Cestu přes město již znám, takže v pohodě nacházím skautskou základnu, kde je cíl. Čas 20:20. Dávám si dobrou kyselici, další telefonát domů a už skládám věci do auta, abych mohl vyrazit.

Po cestě musím několikrát zastavit. Chytali mě křeče do pravého nártu. Nakonec řídím skoro bos. Vidina vany překonala mou únavu a před jedenáctou hodinou přijíždím domů. Věci ani nevybaluji, zítra je taky den. Zajímá mě pouze vana, zbytek chipsů ze závodu a do pelechu. (…)

Celou reportáž si můžete přečíst zde.

 

Reportáž

Želvus beskydensis

/Jana Jindrová/ 

V sobotu 5. 5. 2012 jsem se vypravila na Špacír. Považuji za nutné varovat Špacírníky před želvou beskydskou (Želvus beskydensis), s níž jsem se setkala až týden po Špacíru. Cestou od občerstvení U partyzána jsem šla až do cíle ve Vsetíně v prima partě s Anetou z Prahy a Martinou z beskydských Trojanovic. A právě ta nám vyprávěla o zmíněných želvičkách. Vyčmuchají vyhlédnutého Špacírníka na sto honů – a přibližně stejně daleko jsem v neděli odjela rychlíkem domů, do Prahy. Želvičky pochodovaly pomalu, ale jistě. Jejich formace mě zákeřně dostihla. Třináctého května jsem odvážně pořídila poblíž svého bydliště fotografie, které posílám. Připomínám, že nejlepší obranou je v daném případě útok a v okamžiku napadení je třeba tyto želvy prostě sníst. Dobrou chuť!

 

2012: Rekapitulace  Reportáže  Ohlasy  Fotogalerie