Reportáž

Jak jsem si pustil nohy na Špacír

/Zbyněk Cypra/  

(…) Stále řeším problém voda. Jídla i gelů mám dost, sil taky …, tělo zatím funguje bez problémů. Koukám do kaluží nazelenalé barvy s různým druhem života v nich. Jak já tomu, co se v nich hýbe, závidím. Koupou se a při tom ještě mohou PÍÍÍÍÍÍT. Zatím se dokážu ovládnout a vyhodnotit, že do toho prostě nejdu, raději zdechnu. Později přehodnocuji situaci a činím rozhodnutí, že pokud bude voda alespoň trochu tekoucí, okamžitě jdu do toho 🙂 Stále nic, lízání kapek z větviček se již stalo folklorem. Bylo to, jako když pohladí.

Věděl jsem o jednom místě, kde jsou mokřiny, a na to sázím všechno, co mám. Bingo! Voda a trochu se hýbe, jdu do toho!!!!! Plním bidon, rozpouštím tabletu CARBONEX, musím za každou cenu tělu doplnit, co jsem mu vzal. Hallelujah! „Živou vodu“ cítím téct do všech částí vysušené mumie. Naprosto perfektní osvěžení mě dokonale restartovalo, nabírám zpět svižné tempo.

Sbíhám na sedlo nad Zděchovem (známým tím, že se tam jednou za rok jezdí motokros), následuje stoupání na Filku. Sil stále dost, do cíle už je to jenom kousek. Běžím i do tohoto fuc…ng kopce. Myslím si, seběh a jsem ve Vsetíně. No a ten seběh není jenom seběh, je to nekonečný kua seběh. Totální lepkavé bahno mi proměňuje boty ve sněžnice. Běžím jak srna po obrně. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

 

Reportáž

Cesta za snem

/Pavel Škabraha/ 

(…) V letošním ročníku se o něco rozrostla kategorie ultra běžců a běžkyň a tak byl začátek velmi svižný. Ač snad ani nechceme, ocitáme se na špici v asi 20členné skupince, která se začíná trhat kousek před Cábem. Tam vidíme letošního rekordmana Zbyňka naposledy. Míjíme se se dvěma páry cyklistů, které za chvíli ztrácíme z dohledu. Každý si hledá své tempo a „peloton“ se dělí na malé kousky.

Kolem chaty na Vsackém Cábu běžíme v cca 1:15 hodin a pokračujeme hřebenem dál na Soláň. Celý postup koření mlha a mžení ze shora a voda s bahnem zespoda. Prostě si to moc užíváme. Občas mám pocit, že mi čelovka přes mlhu nedosvítí na zem. Za Solání se nám podaří zakufrovat, mineme totiž správnou cestu a šineme si to hezky z kopce. Než si toho všimneme, uběhneme asi kilometr. Běs. Musíme zpátky na hřeben a odteď si značku hlídáme obezřetněji. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

 

 

Reportáž

Špacír na kole

/Dazul/ 

(…) V čele zástupu pěších špacírníků jsou ohaři – rychlí a vytrvalí borci, kteří mají ambice být nejrychlejší. Ultraběžci. Dle nasazeného tempa, věku a hi-tech vybavení, na to mají. Na rozdíl ode mne. Na rovince a z kopce se nám občas přesto daří některé z nich míjet. Ještě dostatečně nabití energií zdravíme stejně nabité ohaře, kteří nám uvolňují na cestě místo, hláškami typu „Valašská jízdní policie zdraví ohaře. Na Cábu proběhne dechová zkouška.“ (…)

Kopec na Makytu patří do kategorie těch, kde i ptáci chodí pěšky. Tenhle brutálně prudký a bahnitý výstup by na kole nevyšlapal ani „mastěr sporta měždunarodnovo klasa“. Můj spolujezdec Zdeněk zkoušel jet loni s Mikim „1 000 mil“ na horském kole. Je to velmi zkušený biker, na kterého prostě nemám, ale i on svého dvoukolového oře tlačí potupně a pomalu před sebou. Utěšuje mne, že na tom nejsem sám tak mizerně. (…)

Pokud se ŠPACÍR jde po směru hodinových ručiček, každý zkušený špacírník ví, že nejbestiálnější je poslední kóta Filka. Nepatří k nejvyšším na trase, ale po těch zdolaných kilometrech je tenhle kilometrový vražedný výstup dost demoralizující. Opět vzpomínám na slova svého dědečka, který mi, když mne předcházel do sněhem zavátého kopce (kateřinického Snoza) udělil jednu ze svých životních pravd a moudrostí – „Ogare, pomály! Mosíš do kopca pomály – ale furt!“ Pomály své kolo do Filky tlačím, ale furt jsem to nevydržel. Odpočívám aspoň 4x. Zdeněk je výjimečně za mnou a odpočívá taky, takže na mne nepadá komplex méněcennosti. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

 

Reportáž

Vodníci

/Jana Jindrová/ 

Ráda se kochám krásami přírody, a proto jsem se vypravila v sobotu 4. 5. 2013 na Špacír. Skutečnost v podobě probouzejících se stromů, husté mlhy, jemných dešťových kapek, zbytků sněhu ve vyšších polohách a všudypřítomného hlubokého bahna předčila moje očekávání. Na tomto místě bych chtěla sdělit všem Špacírníkům, jakým nástrahám jen o vlásek unikli.

Když jsem se v pozdních nočních hodinách vracela do Vsetína, potkala jsem své staré známé, vodníčky z katastru Třebsín nedaleko Štěchovic, kde je občas vídám. Třou tam bídu s nouzí v mělkém potůčku v hluboké opuštěné rokli. Leč i tam už pronikl pokrok v podobě internetu, takže si přečetli, že se chystá v Javorníkách a Beskydech Špacír a že má být mokro. Nelenili a vydali se na cestu. Podívejte se, co si pod rouškou noci nachystali u každé větší louže! S brekotem se mi svěřili, že se žádný Špacírník nehodlal utopit, takže musejí odtáhnout domů s nepořízenou. A to měli ještě štěstí, že se nedostali do spárů místního vodníka Kappa, který se o jejich výpravě patrně nedozvěděl.

  

 

Reportáž

Špacíre náš, ty se nám zdáš

/Tomáš & Terezka/ 

(…) K horské chatě Portáš jsme došli až večer. Zde byl poslední možný únik k silnici. Nenechali jsme se zlákat, ač jsme byli spolusedícími špacírníky pokoušeni. Něco teplého a sladkého jsme si zde dopřáli, informovali přítomnou horskou službu i nepřítomný špacír tým o tom, že hodláme vytrvat v našem úsilí dojít do cíle a jak se setmělo, vyrazili jsme dál. Chvíli jsme sice nevěděli kudy, ale brzy jsme se s tou tmou srovnali. Před námi tak byla druhá noc na špacíru. Sama jsem byla zvědavá kdy ji který z nás dvou prospí. Bílé hraniční kameny nám ukazovaly spolehlivě cestu a za to jim patří velký dík, protože červená značka se v těchto místech příliš nevyznamenala.

Budiž nám název stěny Krkostěny víc napověděl o tom, co nás čeká a nemine. Před jejím sestupem jsem již vážně potřebovala další várku lektvaru, protože se mi podezřele začaly plést nohy, jak jsem byla unavená. V myšlenkách jsme byli se všemi těmi, co tudy šli před námi a zdolávali stejné překážky jako my. Na ty za námi jsme ani nepomysleli, protože jsme si byli jisti, že takových už není. Spolehlivě mě probral výstup na Makytu. Děkovala jsem, že je tma a nevidím, co nás čeká. Čelovka dosvítila akorát k dalšímu hraničnímu kameni, kterému jsem byla vděčná jak nás svou bílou září lákal výš a výš. Kámen za kamenem si mě k sobě přitahoval jako by byl nějakým magnetem. A na konci té cesty kamenité opět dva poustevníci mohli spočinout, nabrat síly, pojíst pár oříšků a s odvahou pokračovat strmým svahem dolů.

Následovaly cesty lesy a lukami plné bláta, kaluží i ztrácejících se značek, nekonečné, bez východiska, plné zimy a bezúprosné únavy. Neplánovaně jsme na hodinu usnuli, abychom měli sílu pokračovat ještě dál a vymotat se z tohoto temného bludiště.

15km do cíle. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

 

 

Reportáž

Ještěrčí úspěch na Špacíru

/???/

Špacír… tradiční a už asi i legendární akce, která se od začátku točí kolem našeho střediska a kterou teďka pořádá parta čtyř dobrovolníků z celé ČR. Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100 km beskydské trasy za 24 hodin. Není zde soupeřů – nejde o závod, ale o zkoušku vlastní vůle a vytrvalosti (více na http://naspacir.eu/).

Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 193 lidí, z toho došlo 82 špacírníků v limitu dvacetičtyř hodin.

Z Ještěrek na trať vyrazily Garfild, Hypo, Kari a Štěpa. Po cestě je potkala hustá mlha, bahno, přes den i sluníčko, valašská panoramata, atd. Tuto náročnou výzvu zdolaly všechny podle svých možností. Každopádně před všemi výkony klobouk dolů. Kari s Garfildem ušly úctyhodných 65 kilometrů (ukončeno na Malém Javorníku). Hypo došla skoro až do cíle, ale v Ústí dostala křeč do nohy, a tak cca 4 km před cílem musela bohužel skončit. Nejlepší Ještěrkou se stala Štěpa, která asi o třičtvrtě na dvanáct večer došla zdárně do cíle!!! Stala se tak úspěšnou „Nejmladší valašskou lezúňkou“ ve svých 14ti letech. Paráda!!!

 

Zdroj reportáže zde.

 

 

Reportáž Regionální televize zde.

 

2013: Rekapitulace  Reportáže  Ohlasy  Fotogalerie