Reportáž ze Špacíru 2013

„Zkusila bys ujít 100 km po horách za 24 hodin?“ Ta otázka mě rozesmála 23.dubna 2013. Vzhledem k tomu, že jsme se akorát vrátili z týdne stráveném na moři, kde pro nás žádná výzva nebyla nemožná, brala jsem ji vážně, ač jsem nikdy předtím o špacíru neslyšela a neměla představu, co touto otázkou začíná…

„Jako nonstop? Ty provokatére!!!“ Netrvalo dlouho a začala jsem postupně oťukávat terén, až jsem se dočkala odkazu na stránky špacíru. Prostudovala jejich obsah a ta část mého já, co je pro každé bláznivé dobrodružství, si začala mnout ruce, protože mě měla v hrsti, celou.

Není volné místo!! Není možná – chci na špacír! Naděje tu je, Dan píše na stránkách, že se lidé těsně před termínem odhlašují. Sleduji stránky špacíru, nepravidelně, kdykoliv mě napadne, až se dočkám možnosti kliknout na kolonku „chci se přihlásit“, to bylo 25.dubna. Hned tak činím, trochu ve stresu, aby mi to nikdo nevyfouknul, a v zápětí mi přichází mail od Dana. Gratuluje mi k přihlášení a píše nějaké nesmysly o tom, abych nelitovala… Dane, těším se! Litovat nebudu, jen… Ty to ještě nevíš! A potřebuji ještě jedno místo pro Tomáška. Ten bude koukat! … a taky že koukal, až si říkám jestli to s tím špacírem myslel vážně… 🙂 Místo pro Tomáška těžce vydobyto o den později, přihlašován asi na třikrát, konečně Dan svolil, že registrace je platná. Teď už jen doladit pár detailů jako třeba nové boty, protože konečně padám trochu na zem a vzpomínám, že před zimou ty mé dosloužily… ale přece nic není problém, jede se na špacír, juchůů!

Velký pátek před špacírem, nemůžu se dočkat. V plánu jsou poslední přípravy a odpočinek. Kdo ví proč ten se z mého programu nakonec záhadně vytratil… Myslela jsem na brouka Kvapníka, co stále dokola zpíval: „nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím…“, připadala jsem si tak trochu jako on a psychicky se připravovala na to, že další slova té samé písničky „chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam, dávno už měl být“ mi budou na blízku i další den a noc…

Sedíme ve vlaku a nevím kam jedu a co si o tom mám myslet, Tom je na tom asi podobně, protože moc nemluví, i když jindy nezavře pusu. Přestupujeme a v následujícím vlaku nás vítají „naši“, zřejmě je na nás na první pohled vidět, že jedeme taky na špacír. Panečku, ti jsou natěšení – zatímco na mě začíná padat únava…

Jsme na místě, nálada dobrá, únava značná a to jsme ještě nevyrazili. Nejraději bych šla spát, a tak po úvodním briefingu mi Tomášek ustýlá a já si jdu na půl hodiny lehnout. Stejně to nejde, třídíme věci potřebné na cestu, aby jich nebylo moc a ani málo. Co člověk potřebuje na 24 hodin? Tomášek se stará, já se konečně dostávám do mrákotného stavu, a v tom slyším jak se ostatní spolušpacírníci sbírají a vyráží z našeho pokojíčku na špacír. Už? Nechte mě spát! Nechce se mi vstávat, nechce se mi ven, je tam tma, zima a prší! A začíná se to ve mně hádat, jako obvykle spolu rozmlouvá rozum a touha po dobrodružství… Spinkej, je noc! … Vstávej! Konečně můžeš jít na špacír! … Jasně, vstávám, proto jsem přece tady, abych šla v dešti s čelovkou na hlavě od značky ke značce, takže rozume promiň. Snad dojdu alespoň na start – to jsem ještě netušila, že to bude takovým tempem a přes půl Vsetína…

Před domem piju jakýsi lektvar, co mi Tomášek podává v malé lahvičce. Je mi jedno co to je, hlavně aby mě to probudilo a já mohla jít, snad žádný špacírník to nevzdá půl hodiny před startem, natož já!

Procházíme startem,  v té tmě jsem si ho ani nevšimla, ale že se tu organizátoři s námi loučí, mi to dává tušit. Odkládám mikinu, rychlocestou přes Vsetín jsem se dost zahřála. Konečně pryč z asfaltky, začíná dobrodružství… My snad jdeme potokem! … Není jiné cesty. Pár dní zpět hodně pršelo, tak to musí někudy do údolí. Stoupáme, stoupáme, cítím příliv energie. Ať už z lektvaru či jen z té euforie, že jsme tady, je to jedno, hlavně že se mi jde dobře a držíme tempo. Tom už zase nemluví. Co se děje? Potichu se přiznává, že chodí spát v 1 a vstává v 5 a v posledních dnech tomu nebylo jinak. Dívám se na mobil, 1.05h, je přesný jako hodinky. To bude do pěti spát? Zdá se to být neskutečné, ale bylo to tak, Tomášek ten den, kdy jsme o půlnoci vyrazili na špacír, dodržel svůj rytmus. Vedla jsem ho tou tmou od značky ke značce, dávala na něj pozor, hlídala, zda jde ještě za mnou a užívala si ten pocit, že je to na mně a jsem důležitá. Probudil se snad jen na Cábu, kde jsme dali pití a snickersku, abychom doplnili nějakou energii. Vesele bavící se skupinky jsme míjeli a nebo ony míjely nás a jako dva tiší poustevníci jsme stoupali dál na hřeben a těšili se, teda alespoň já se těšila – kdo ví co se zdálo Tomovi, na východ slunce, který nám dle předpokladu slibovali na Tanečnici. Mlha a jemný deštík krásně dobarvovaly temně pochmurnou atmosféru této noci, snad abychom si víc vážili světla, které má přijít. Vlastní čelovka mě oslňovala jak se světlo od mlhy odráželo, a tak se mi párkrát stalo, že jsem musela zastavit, abych se vůbec zorientovala, kterým směrem dál vést naše kroky. Cesta, bláto, kaluže různých rozměrů i hloubek, kameny, klacky, značka… to bylo zdánlivě to, na co člověk v takovou chvíli myslí. Ve skutečnosti to bylo ale docela v pozadí. Byl to ten můj rozum, co se toho chopil a já se tak mohla plně oddávat kráse tichých temných lesů a všemu, co takhle uprostřed noci přináší. Už tehdy začaly nabývat rozměrů rajské pocity a euforické vnímání okolního světa, což bývá organizátory nazýváno jako halucinace. Ať už to byl neskutečně skutečný sníh, co nám cestu lemoval a ve tmě tak udával směr, hvězdy zářící v mlze a nebo různé zvuky, co v představách noční les může vydávat, užívala jsem si to a do paměti pečlivě ukládala. Sama pro sebe, neboť, to se nedá povykládat, to se musí zažít.

Tanečnice, 5 hodin ráno. Jdeme dle plánu tak si tu můžeme chvíli posedět. Někdo se probouzí. Snídáme výborné bagety, co Tomášek nachystal, kocháme se východem slunce, co se nekoná. I tak je ale krásný, zádumčivý. Postupně přicházející světlo zvýrazňuje siluety stromů, které s obdivem pozorujeme. Vytahuju foťák, to se nedá nezaznamenat. Máme za sebou něco přes 20km ve tmě, jsme spokojení a do dalších kroků vkládáme naději, že těch 100km přece jen ujdeme.

Následuje krásná hřebenovka na Soláň a Benešky. Na tu se zvlášť těším, protože ji znám a mám na ni hezké vzpomínky. Mlha všude kam se podíváš, deštík postupně ustává. Žádné výhledy. Nic, co by mi to tu připomínalo chvíle, kdy jsem tu za slunečného počasí putovala posledně. Navíc zjišťuju, že se naše tempo podstatně snížilo. Nemělo by tomu být naopak? Není tma, není kopec, není bahno, tak čím to je? Stačí se podívat Tomáškovi do tváře a je mi jasné, že ho něco bolí. Natáhnul si sval nad kotníkem a jde se mu dost špatně. Tempo tedy zmírňujeme až k rychlosti zhruba 4km za 2 hodiny a belháme se po hřebeni, což vůbec nesplňuje naše očekávání. Tom už zase nemluví. Třeba se to rozchodí…

Několikrát zastavujeme, sundáváme boty, vymýšlíme, co s tím, loučíme se se stovkou a vytváříme plán B. Tomášek má slušně vybavenou lékárničku, hledáme v ní pomoc – pěkně od nejnižšího kalibru, ale nic nepomáhá. Už zbývá jen poslední naděje, pan mesocain inj., o kterém jsem už coby příslušníka Tomovy lékárničky několikrát slyšela, ale vždy to brala spíš jen jako dobrý vtip. Ano či ne? Ne! Ale nakonec ano… Chirurgický sál v polních podmínkách rozprostřen, mesocain aplikován a Tomášek se směje a mluví a není k zastavení! Já, do té doby vůdce, skoro nestíhám. Je nám veselo, šveholíme, tedy spíš Tom povídá a povídá, z mé strany není možné se dostat ke slovu. Doháníme skupiny, co nás předešly a je nám dobře. Tu stovku dáme! – domlouváme se. Za 24h, to jsou velké plány, ale jsme nadšení i kdyby to mělo trvat dýl. A zase ty zvláštní věci kolem nás… Některé vidíme společně, jiné jen jeden z nás. Já trvám na sněhových polích různých rozměrů, Tom zase na domech či celých osadách. Některé z těch domů vidím taky, jen se nemůžeme shodnout, zda se jedná o roubenku, či vilu s břízolitovou omítkou. Samozřejmě trvám na roubence a popisuji ji do detailu přesně jak ji vidím. Zajímavé je, že po pár desítkách ujitých metrů mizí vše a před námi jsou jen stromy a mlha.

Budiž nám odpuštěno organizátory, že se stavujeme v horské chatě na Třeštíku. Avizovaná 20% přirážka v bufetu v Makovském průsmyku pro ty, co se tu staví, je nám úplně jedno – máme hlad a bude to chtít další dávku mesocainu. 40km za námi. Pozoruji zde ostatní špacírníky s jakou námahou se zvedají ze židlí a říkám nahlas, že se tu nesmíme moc rozsedět, protože máme před sebou ještě dlouhou cestu. Čas už nehraje roli, ještě před horou Vysokou jsem měla ambice na lezúně, ale poté, co opouštíme Třeštík s asi dvouhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu, doufám alespoň ve 100km plazúně.

V Makovském průsmyku nás čeká další občerstvení (bez přirážky, ač jsme se poctivě přiznali k návštěvě chaty na Třeštíku), rozloučení s některými, co jedou autem na základnu a optimistická informace o tom, že první borci už jsou dávno v cíli, zatímco my máme před sebou ještě dva výstupy k padesátce. Zde Tom nabral tempo a zatímco já byla ráda, že jdu, on si to ještě pochvaloval! Výstup na Čiernou vodu, což pro nás byl 50km mezník, opravdu stál za to. Snad jen díky své tvrdohlavosti, která mi nakázala, že nebudu-li nahoře, nezastavím se, ocitla jsem se u hezké studánky kousek pod vrcholem ani nevím jak. Ke studánce, která byla za tunami bahna jsem ani nešla, jen jsem se na ni uctivě dívala a čekala na Toma, který už vyhlížel svou další dávku mesocainu. Ani jeho tvrdohlavost nezklamala, a tak jsme ho mohli podat ještě o kus výš, v příjemném přístřešku pro znavené turisty. Bolístek přibývalo, ale kolik síly dokáže dodat věta: Hurá, padesátka za námi!!

Před námi další hřebenovka přes Velký a Malý Javorník. Sice vcelku nekonečná, pro časté zastávky a opomenutí skutečnosti, že jsme na špacíru a honí nás čas, nicméně krásná! Z čista jasna mlha se rozpustila, sluneční paprsky nás konejšily a pobízely k dalším krokům. A taky zastávkám, protože to byla po tom všem skutečně krása. Dokonce i neskutečně skutečný sníh nikam nezmizel a studil, dalo se po něm jít i ho vyfotit. Jak je krásně na světě!

K horské chatě Portáš jsme došli až večer. Zde byl poslední možný únik k silnici. Nenechali jsme se zlákat, ač jsme byli spolusedícími špacírníky pokoušeni. Něco teplého a sladkého jsme si zde dopřáli, informovali přítomnou horskou službu i nepřítomný špacír tým o tom, že hodláme vytrvat v našem úsilí dojít do cíle a jak se setmělo, vyrazili jsme dál. Chvíli jsme sice nevěděli kudy, ale brzy jsme se s tou tmou srovnali. Před námi tak byla druhá noc na špacíru. Sama jsem byla zvědavá kdy ji který z nás dvou prospí. Bílé hraniční kameny nám ukazovaly spolehlivě cestu a za to jim patří velký dík, protože červená značka se v těchto místech příliš nevyznamenala.

Budiž nám název stěny Krkostěny víc napověděl o tom, co nás čeká a nemine. Před jejím sestupem jsem již vážně potřebovala další várku lektvaru, protože se mi podezřele začaly plést nohy, jak jsem byla unavená. V myšlenkách jsme byli se všemi těmi, co tudy šli před námi a zdolávali stejné překážky jako my. Na ty za námi jsme ani nepomysleli, protože jsme si byli jisti, že takových už není. Spolehlivě mě probral výstup na Makytu. Děkovala jsem, že je tma a nevidím, co nás čeká. Čelovka dosvítila akorát k dalšímu hraničnímu kameni, kterému jsem byla vděčná jak nás svou bílou září lákal výš a výš. Kámen za kamenem si mě k sobě přitahoval jako by byl nějakým magnetem. A na konci té cesty kamenité opět dva poustevníci mohli spočinout, nabrat síly, pojíst pár oříšků a s odvahou pokračovat strmým svahem dolů.

Následovaly cesty lesy a lukami plné bláta, kaluží i ztrácejících se značek, nekonečné, bez východiska, plné zimy a bezúprosné únavy. Neplánovaně jsme na hodinu usnuli, abychom měli sílu pokračovat ještě dál a vymotat se z tohoto temného bludiště.

15km do cíle. Zní to rajsky, ale kopce dolů i nahoru už nejsou co bývaly. Nemilosrdně prudce klesají či stoupají jak se jim zlíbí, snad aby byla dostatečně prověřena naše vytrvalost, trpělivost, tvrdohlavost a pokora k nim samým. Ano, pokorně a beze slova jsme klesali do údolí před Filkou, abychom neušli ani  100m a mohli totéž opět nastoupat. Odevzdaně, ponořená do svého vlastního nitra, jsem stoupala na Filku a poprvé za celou tu dlouhou cestu jsem myslela na tu vyšší moc, co nás zkouší a přála si, aby to už skončilo. Kvůli sobě a hlavně kvůli Tomovi, který přes svou bolest nepřestával bojovat.

A zase kopec dolů. To už tam přece nebylo! Už jen příjemná lesní cesta, která se mírně line do údolí přesně v takovém sklonu, aby to vyhovovalo našim unaveným nohám. Ujdeme klidně ještě kus, jen už prosím ne ty kopce! … A místo toho kluzké cesty plné bláta… Kousek louky a zase les a v něm kopec… Nekonečné to bylo a přesto jsme jednou došli na konec toho nejposlednějšího lesa před Vsetínem a z toho pohledu jsme padli k zemi. Konečně vidíme cíl a už nás nikdo nebude tahat za nos, ale proč je to tak daleko? Nedalo se jinak, než sundat boty, lehnout do trávy a zrelaxovat, nabrat síly a odvahu nevzdát to před koncem a nenechat se ten kus po silnici dovézt. Vytrpěli jsme si hodně a byli jsme odměněni – našli jsme sílu, abychom došli do cíle s úsměvem a ve chvíli, kdy tam byl ještě někdo k zastižení a náš dokončený 100km pochod tak mohl být s celkovým časem 36,5h zaznamenán…

Děkuji Šebíkovi, Komárovi, Dodě i Jitmelce za to, že špacír je a dá se ujít, že na nás počkali, ač náš čas potřebný k dojití do cíle byl nezvyklý, stejně tak ostatním špacírníkům za podporu na cestách a moje největší dík patří Tomáškovi za to, že to nevzdal, bojoval a když bylo třeba, stál při mně a poskytnul mi zázemí.