Reportáž
Mlhavé vzpomínky ze Špacíru
/Vojta Miklas/
Tak jsme letos s bratrem, stejně jako v případě dvou předešlých ročníků, vyrazili na Vsetínskou výzvu „100km do 24 hodin“. S podobnými akcemi už máme nějaké zkušenosti, tak jsme to letos brali víceméně jako běžnou součást našich životů a zbytečně se nestresovali… Jak se nakonec ukázalo, člověk nemůže být nikdy dokonale připraven…
První komplikace se vyskytly už při přípravě výstroje, mé jediné kalhoty vhodné do očekávaného chladného počasí jsem zapomněl v Brně na koleji. S mávnutím ruky a konstatováním „mám přece natrénováno, o hadrách to není“ jsem na sebe oblekl silonové tepláky a doufal, že to nějak vydržím.
Úvodní briefing, start a první kilometry nás nijak zvlášť nepřekvapily. Po třetím špatném odbočení a návratu na správnou trasu jsme usoudili, že „táhnout s davem“ není zdaleka ideální způsob, jak hledat cestu. Až po Rožnov pod Radhoštěm se tedy jednalo o běžnou procházku lesem a nic zajímavého se nedělo…
Během svítání se dostavila první spánková krize, mě i bratra ohrožoval mikro-spánek a komicky jsme kličkovali od jedné strany cesty k druhé. Na nějakou společnou komunikaci a boj se spánkem už nezbývaly síly, vytasil jsem tedy do boje tajnou špacírnickou zbraň – outdoorový mobil s extra dlouhou výdrží nadupaný energickou hudbou… Krize byla zažehnána.
Stoupání na Radhošť nás v první fázi docela bavilo, trocha fyzické zátěže neuškodí, aspoň člověk rozproudí krev a zapomene na spánek. S nastoupanými metry jsme však začínali chápat, že letošní Špacír bude opravdová výzva. Neustále houstnoucí mlha v kombinaci se zrychlujícím větrem těžce odfoukávaly naši morálku a vrchol byl stále v nedohlednu. Pohled na kostelík na vrcholu nás sice trochu povzbudil, nicméně teploměr, který ukazoval 3°C, nevěstil nic dobrého… Procházka po Pustevnách v silném větru byla dalším sado-masochistickým zážitkem.
Stoupání na Čertův mlýn jsme opět brali sportovně a s úsměvem na tváři s představou, že se překleneme přes nejvyšší bod trasy a pak už to bude prakticky pořád z kopce.
Úsek mezi Čertovým mlýnem a Třeštíkem se nám velmi líbil, krásné lesní pěšinky v závětří a příjemný vlahý vzduch dolaďovaly celkovou atmosféru. Při doplňování vody ze studánky jsem byl mile překvapený, že jsem zatím vypil jen asi 1 litr vody a přitom se necítím nijak dehydratovaný. Radost mi překazil jen zážitek z hledání vhodného místa ke konání potřeby. Při zdolávání mokřadů jsem šlápnul vedle a nabral vodu a bláto do obou bot… Snůška vulgarismů, která ze mě v ten moment vyhrkla, těžce šokovala kolemjdoucí mladou Špacírnici, o jejíž přítomnosti jsem neměl ani tušení.
Úsek Třeštík – Čarták bych shrnul jako klasický špacír. Špacírník ví, že do konce už ho nic pěkného nečeká, zbývá mu ještě nějaká energie, děkuje pánubohu, že neusíná za chůze a diví se, jak je každý další kilometr delší než ten předchozí…
Čarták je pro mě z hlediska psychiky zlomový bod, je to jedno z posledních míst na trase, kde se to dá ještě relativně bezbolestně ukončit. Člověka nemusí mrzet ta uražená vzdálenost, přece jen do cíle je to ještě nějakých 28km a má možnost spočinout v teplé hospodě a počkat na odvoz. To se však nestalo, po zhodnocení našich zásob jídla a pití a krátké lekci jógy vedle popelnice u chaty, hrdinsky vyrážíme vstříc úseku, který každý Špacírník považuje za ztělesnění zla.
Úsek Tanečnice – Ptáčnice je legendární a každý Špacírník ho z hloubi duše nenávidí. V tomto úseku je totiž velmi silná časová i prostorová dilatace, což má za následek, že tady straší.
Doporučení: Přesto, že se vám bude snažit Klub českých turistů prostřednictvím rozcestníků namluvit, že tento úsek měří 8km, nevěřte jim – jedná se o důkladně promyšlenou konspiraci.
Po důkladné psychologické přípravě tedy vyrážíme, odhodlání, že nad tímto úsekem morálně zvítězíme. Za velmi hlasitého doprovodu hudby linoucí se z mobilního telefonu hrajeme slovní fotbal – v angličtině. Klíčem k vítězství je totiž osvobodit mysl od myšlenek na trasu.
Po asi hodince zákeřných přestřelek vítězí bratr a já zjišťuji, že bych si měl rozšířit slovní zásobu od písmene „Y“. Chvíli ještě klábosíme anglicky a pak přichází další rozptýlení mysli. Začínám pociťovat, jak si chladné počasí vybírá svou daň a má vazivová tkáň v pravém koleni pomalu rezignuje – to jsem ještě nikdy nezažil. Asi hodinu se snažím situaci nedramatizovat a před bráchou se tvářím, že je všechno ok, ale je to čím dál horší.
Radost z dosažení Ptáčnice se mísí se smutkem ze zranění. Bolest již dosáhla takové intenzity, že se bojím o své zdraví. Svěřuji se tedy svému bratrovi, který už si sám všiml, že má chůze již není tak ladná, a přemýšlíme co dál. Nakonec vítězí bojovný duch. Poprvé v životě aplikuji na své koleno obinadlo, abych ho trochu zahřál, a oblékám na sebe bundu, abych při nezbytném zpomalení tempa nezmrznul. Předávám obětavému bratrovi svůj batoh, beru si jeho o 5 cm delší hole a pouštím se do finální bitvy.
Asfaltka před Dušnou je nekonečná. Přistihnu se, že při chůzi už více spím, než bdím a v mé hlavě už parazituje jen jedna jediná věc – teplá postel a zasloužený spánek – cíl se totiž nezadržitelně blíží (názorná ukázka přehnaného optimismu). Úsek Dušná – Vsetín je pro mě i pro bratra něco absolutně nového. Doufám tedy, že nás to trochu „odreaguje“. Snažím se ze všech sil bojovat se stupňující se bolestí a začínám věřit, že se to i přes nepřízeň osudu povede. Červená značka nad Vsetínem stála fakt za hovno – bez pardonu. Ten kdo ji kreslil, měl buď omezené množství barvy, nebo to byl totální retard. Jediná odbočka nebyla označena šipkou, každé rozdvojení či roztrojení cesty bylo tedy sázkou do loterie.
Naštěstí byl můj bratr stále natolik čilý, aby zvládnul orientaci v mapě.
Naneštěstí vlivem mrholení a silného větru se naše mapa rozpadla na kusy.
Díky velké dávce štěstí nakonec nebloudíme a již během tmy nás čekají poslední 4 kilometry. Všudypřítomné halucinace podél cesty mě už nijak neznepokojují, naopak si z nich dělám legraci a ukazuji bratrovi, co všechno podél cesty vidím. Několikrát se dokonce stalo, že jsme viděli oba to samé a usoudili tedy, že daný objekt je reálný.
Závěrečné klesání do Vsetína je především pro mě křest ohněm, každý krok zažívám nepopsatelnou bolest, ale již není cesty zpět. Poslední kilometr po chodníku se už jen táhneme jako šneci a nakonec opravdu zvoníme na zvon v čase 21:59.
Nakonec nezbývá než poděkovat organizátorům za vynikající kyselici, výborný humor a pozitivní přístup k nám, bláznům, kteří jdou z bodu A do bodu A, aniž by věděli proč.
Co jsme si tedy z letošního špacíru odnesli?
- Neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení a obutí!
- Chůze v davu vede k bloudění, dav jde vždy špatně!
- Když už chce člověk v lese nadávat z plných plic, měl by se kolem sebe rozhlédnout.
- Hlasitá hudba sice ruší zvěř a turisty, ale opravdu pomáhá.
- Kilometry jsou v průběhu Špacíru čím dál tím delší, stejně tak i čas se vleče stále pomaleji. Když vezmeme v potaz, že rychlost se rovná vzdálenosti uražené za čas, dojdeme k závěru, že sice jdeme stále stejně rychle, ale je nám to k ničemu.
- Pokud stejnou halucinaci vidí více lidí, většinou se již nejedná o halucinaci, ale o skutečnost.
- V případě vlhkého a chladného počasí se dá 100 km absolvovat jen se dvěma litry tekutin.
- Špacír skutečně vážně škodí zdraví. Prokřehlé konečky prstů necítím ještě teď a díky pochroumanému kolenu si pár týdnů nezaběhám.
Chůzi zdar!
Vojta – Vaškův starší bratr
