Když byly 16. března představeny nominace na cenu Magnesia litera za rok 2025, nejeden literární fajnšmekr ztuhl překvapením – mezi 11 nominovaných se nevešla sbírka Jedna báseň kolektivu autorů sdružených kolem dálkového pochodu Špacír. Když jsme předsedu poroty Artura Dylinu upozornili na chybu, obratem odpověděl: „Žádná chyba, ale jednomyslné rozhodnutí poroty.“ V rozhovoru pátráme po příčině tak tvrdého knock-outu.

Proč si Jedna báseň nezaslouží cenu Magnesia litera?

Řeknu to stručně a jasně. Básnická sbírka Jedna báseň se pokouší z banální a efemérní špacírovské zkušenosti vytesat nadčasový poetický pomník. Výsledkem je ale jen nesourodá hromada literárního štěrku.

Můžete být konkrétnější? Jaké nedokonalosti v díle spatřujete?

Podívejte – na Špacíru jsem nikdy nebyl. Ale přesto tvrdím, že editorský koncept – sto básní jako sto kilometrů – kulhá jak špacírník na posledních schodech. Metonymie tu zakopává o synekdochu, zatímco oxymóron si podává ruku s klišé. Jazyk tu není nástrojem poznání, ale kulisou, která se sama obdivuje v zrcadle své domnělé poetiky. Metafora zde není mostem mezi zkušeností a jazykem, nýbrž bahnitou cestou zapadanou polomy. Místo gradace či tematické osy se přes čtenáře prostě jen valí pokusy o humor, který vám na tváři vyvolává výraz Stevena Segala. Kterýkoliv.

Promiňte, nemáme s sebou slovník. Zkuste to říct tak, aby to fanoušci knihy pochopili.

Milerád. Sbírka tematicky osciluje mezi komunitní nostalgií a rádoby existenciální hloubkou, přičemž ani jedno není dotaženo. Motiv chůze, jenž by mohl fungovat jako leitmotiv i jako strukturující metafora bytí, se rozplývá v repetitivních obrazech horizontu, bahna a strádání. Neustálé opakování těchto obrazů zde není anaforickou strategií, ale symptomem vyčerpanosti imaginace. Básně často končí pointou, která se snaží být aforistická, avšak působí spíše jako slogan vyzývající k nákupu párku v bufetu.

No to je vlastně dobře. Jednak je párek klíčovou potravinou špacírníků, ale hlavně jsou serióznost a smysluplnost špacírování parodovány autory záměrně.

To jistě. V řadě momentů se sbírka skutečně propadá do absurdních poloh a surrealistických výjevů. Tyto obrazy mají potenciál, avšak zůstávají nedotažené, jakoby se autoři zalekli vlastní imaginace. Výsledkem je estetika rozkmitané kompasové střelky, která sice vibruje, ale nikdy neurčí směr. Což v podstatě vystihuje zbytečnost celého díla i pozornosti věnované špacírování.

Přesto jste se rozhodli nominovat na cenu Magnesia litera 2025 řadu děl, která přímo ze Špacíru čerpají: thriller Radka Wollmanna „Krev Kruh Černá“, existenciální monolog „Šeptej nahlas“ od Miloše Hrocha, zálesáckou příručku Alexandry Brockové „Číhat na mech“, retrospektivní básně Ivy Jakimiv „Onde“ nebo sbírku povídek Marie Škrdlíkové o pošpacírovské neděli „Jak dlouho se spí“. Vysvětlete nám, v čem jsou lepší než Jedna báseň.

Na to bohužel nemáme dost času, tak to zkraťme: v podstatě ve všem. I přes nesporné tvůrčí nadšení a snahu o poetizaci každodennosti zůstává Jedna báseň jen komunitním artefaktem. Jde o dokument určitého (mimochodem dost odpudivého) místa zvaného Vsetín a nesnesitelně nekonečného času – nikoli o událost roku, která by unesla tíhu literárních nominací. O Špacíru zkrátka lépe píšou jiní. Buďte za to vděční.