Špacír 2008

Ohlasy

Zde najdete reakce několika absolventů Špacíru. Možná zde najdete právě ty své.

 

Muška 

Tož co bych vám o tom letošním ročníku řekl. Bylo hezky, ptáčci zpívali, potkal jsem černého vlka (jen toho co kouše do zadku), srnky, pak srnky s holou řití, okřídlenou myš, mrtvého krtka, kočku a králíka. Nevím, kolik z toho byla halucinace, ale pochvala za pěknou ZOO. Čus na 10. ročníku. Ale rekord už asi nedám…

 

Ginger

Asi stárnu. Už po 60 km lezu jako hlemýžď a nohy neposlouchají mé pokyny. Ani nestačí je za trest ignorovat. Samozřejmě že příště nikam nejdu, i kdyby chystaná překvapení 10. ročníku byla neodolatelná. Stejně nerozumím tomu, jak 4 „nezralí” organizátoři zfanatizují dav 150 účastníků, kteří při svém přesunu přes Vsetín na start blokují dopravu, straší zodpovědné turisty na trase informacemi, kolik km mají v 6:30 ráno již za sebou, a obohacují svět o nadávky, které by nikdo jiný nevymyslel. Prostě čumím J

Jinak jsem byl na Špacíru 3x a pravděpodobně jsem nezažil fyzicky i psychicky náročnější test mé osobnosti. Tedy dík za to J

 

Petr Pleva

Trasa byla vynikající, vycházka moc pěkná a záživná. Chválím moc vsetínské organizátory za to, že vůbec tuto trasu vymysleli a zavedli jako pravidelné ročníky. Díky, hoši, vydržte!

 

Olšaj (?)

Ten nekonečný les mezi Jahodníkem a Ústím patří vykácet. Nebo aspoň pořádně přeznačit. Škodovky, které řídí důchodci a sbírají dřevo, do lesa nepouštět. Hlavně ne v sobotu večer.

 

Komár

Jeden by čekal, že Špacír je jen o utrpení ducha a těla a jedinou odměnou je to, že jednou skončí. Ale není tomu tak. Absolvovat trasu s lidmi, co s sebou nesou dětskou plenu nebo rybářské náčiní, či zažít Koblížka, kterak pro sebe na Portáši objednává „čtyři pressa a na nic se mě neptejte”… i to je odměna, která vás povznese a přehodnotí váš vztah k příštímu ročníku. Nebo alespoň dá námět pro nový filosofický směr.

 

Mira, Prcek, Jerry, Peťa, Eliška

Cesta byla skvělá. Sjeli jsme se hroznovým cukrem. Chůze retardovaných lidí nás plně charakterizovala. Někdo z nás došel i s jednou nohou nataženou v koleni a na tu druhou nemohl došlápnout. V kořenech a roštích jsme viděli všechno možný, jen ne kořeny a roští (babičky, psy, plešatý pány)…

Utíkáme na vlak – jede nám za 40 min. Nemám pravdu, Karle? Ano Karle J Za rok znova!

 

Welbloud

Byl to můj (náš) první Špacír a věřím, že ne poslední. I když jsem někde mezi 30. a 15. zbývajícím kilometrem proklínala sebe, neexistující mapy mezi stromy, duhové slepice v zatáčkách a hlavně organizátory, už po příchodu (resp. přílezu) na základnu jsem byla nakopnutá na další ročník. Nenechte se zmást, my daly jen 85km, ale stály za to! Evička byla několikrát totálně vyndaná. Kdo nezažil neuvěří. Ať žije Špacír 2009!

 

 

2008: Rekapitulace  Reportáže  Ohlasy  Fotogalerie