Reportáže 2016

Kvůli nedostatku reportáží výjimečně publikujeme celé pojednání Františka Gregora.

 

Špacír 2016, narcisy kvetou a bílé kalhoty jsou stále bílé!

/František Gregor/

 

Co to je Špacír?
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100 km beskydské trasy za 24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku vlastní vůle a vytrvalosti.“ – dle naspacir.eu webu.

A proč tam lidi vlastně chodí a co je na tom tak baví!? Humor asi. Nejzábavnější část je předstartovní „brífink“. Organizátoři seznámí s aktuálním ročníkem i historií akce, doporučí vřele (a moudře) všem poblázněným jít domů spát. Nicméně stejně tak s dobrý srdcem někde kolem poloviny cesty zřídí bufet k zakoupení pivka (výběr z více značek), frgálu (výběr z více barev), párku (výběr z více nožiček) a co já vím ještě… moc jsem nepátral a nezkoušel. Také v cíli s láskyplnou péčí zachráněným či po svých doplazivším zombíkům poskytnou lavor teplé vody, kyselicu a nechají do rána vyspat. Občerstvovačky? Měření času? Kontroly? Pořadí? …. a na co? Bez toho 100 km neujdete? V jednoduchosti (hned po humoru) shledávám velkou, čistou krásu akce. Mohu doporučit… tu verzi „brífink a domů spát“. Pro mě je to jako jakýkoliv jiný výlet v přírodě také dušení hygiena. Tak zde jste se dozvěděli to nejdůležitější, a to o Špacíru, a dále čtěte už jen v případě, že Vás zajímá jak si to prožil FRA.

 

Zdroj Špacír 2016

 

Kdo mě zná, ví, že chodím rád do hor. Často. A „daleko“. Toulám se nejčastěji sám (rád přiberu i malou společnost) a říkám si tomu FRA-toulky, známe ne? Na běhací závody mě moc neužije a utíkám akorát, když spěchám z hor na vlak. Ty závodní průvody a koncentrace lidí mi nedělají dobře. Maximálně nějak přežiji koncentraci lidí na kuličkovém turnaji. Stejně jako mnozí, chodím do přírody odpočívat za hodnotami, kterých je v životě ve městě nedostatek – KLID! Zhluboka dýchatelný vzduch! Ticho! Zpěv ptáků… Slunce! Voda! Vítr! atd… A klid, ticho a skutečně intenzivní vnímání přírody i menší lidské tlupy, natož větší lidská stáda, v drtivé většině kazí. Vsetín znám hlavně díky skvělým kuličkovým turnajům, ale při loňském objevení Špacíru (na doporučení kolegy) jsem zjistil, že určitá socializace na vtipné, legendární a stylové akci je pro mě celkem dobře stravitelná. Loni jsem “umřel” v bolestech kolem 80. km, ale tak dal jsem tomu letos ještě jednu šanci. Primárně se jezdím dle zájmu podívat na určité lokality v určitém ročním období, a proto většinou na nějaké organizované akce není čas, ale chci se podívat i na krásné jaro v Javorníkách, tak to lze spojit i s relativně příjemným sociálním prostředím – dají se tam potkat i zajímaví, obdivuhodní a výjimeční jedinci.

Utíkám před lidmi
V pátek ráno do práce, fičák po práci domů, dobalit, utíkat na vlak a hurá do Vsetína. Vyzvednou kartičky, položit se na zem a poležet chvíli do „brífinku“. Na brífinku nám v zájmu našeho dobra ještě párkrát stihli doporučit sebrat si svůj batoh a jít domů. Seznámili s historií časopisu ohníček a pravidly pálení a nepálení všeho možného.

Takto zapáleni jsme se o půlnoci stádově vydali na pochod. Mé obvyklé tendence v panice prchat před davem a po ránu padat na hubu, jsem se rozhodl mírnit tím, že budu dělat chvíli doprovod odvážné odolné kamarádce Kláře, kterou jsem do toho nahecoval. Ideálka by bylo bývalo, kdybych si býval v noci při pochodování odpočinul a prospal se. Však vstával jsem v pátek asi v osm ráno a čeká mě 100 km. Ovšem lidi, tlupy, stáda. Obdařeni procesně celkem vyvedenou verzí mozku v živočišné říši, ale většina ji neumí mít pod kontrolou. Plni svých složitých myšlenkových pochodů, v drtivé většině zbytečných a nesmyslných, ventilujíc je kontinuálně zvukově ven. Ne všichni, ale já jsem měl celou noc právě na takové exempláře smůlu. MAZEC!! Telenovela hadra. Ráno v 6 jsem nuceným mučivým poslechem již vymatlán fest. Konečně jsem pochopil ten obrat “mlet hubou”. Neuvěřitelný výkon a výdrž již teď, 6h v kuse, MAZEC!! No a hlavně můj výkon a výdrž, tak dlouho v kuse jsem v takové velké skupině lidí asi dlouho nebyl. Už si vzpomínám proč. Doma si namaluji diplom.

Přichází čas na jednoduché rozhodnutí, které se těžce nese… chvíli. :)) Nastal čas obětí! Chudák Klára, u Kohútky už ji budu muset obětovat – nechat napospas lesem se linoucích zvuků mentálních výtoků okolních tlup „slečinek“ (mužského pohlaví) a vyběhnout do zóny tichých, nekompromisně šlapajících horských vlků, do zóny libých zvuků ranního zpěvu ptactva.

 

Zdroj Špacír 2016

 

Miluju to
Na můj vkus jsem zvolil skutečně rychlý úprk. Užívám si vůni ranního vlhkého, studeného vzduchu. Soustředění se na svůj hluboký, pomalý dech…. Doběhl jsem rychle do zóny tichého lesa. Ticho, klid, ranní balzám na duši, to miluju. Poslech střídmého ptačího zpěvu a rytmického zakusování podrážky do sněhu dokřupava vymraženého – audiolabůžo!

Lidi, lidi, lidi! Chodíte odpočívat do přírody a přitom si tam ten ruch civilizace nosíte sebou. Buďte v přírodě přítomní, čumte okolo, poslouchejte přírodu okolo (namísto mptrojky), zapojte všechny smysly, je tam krásně. Nesoustřeďte se na svoje mentální břečky a už vůbec jimi neznečišťujte okolní audio prostor. Přicházíte tak o okolní vjemy, jako byste tam ani nebyli, to jste měli radši zůstat doma!

Aneb když si chce člověk odpočinout, musí běžet dost rychle, aby utekl nepřítomným žvanilům. Dobíhám a předbíhám postupně další, již tiché dvojičky a jedince. Kolem Malého Javorníku již přede mnou nikdo, za mnou nikdo.

Kochám se Javornickými rezervacemi. Velké motivační plus pro účast je totiž krásná příroda. Špacírovat po městě bychom asi většina nechtěli. Naštěstí na většině míst Beskyd (a jinde v ČR také) zůstávají mnohé přírodní i estetické hodnoty zachovány i pro další generace jen díky činnosti orgánů ochrany přírody. Díky moc správě CHKO Beskydy, Kysuce, různým oblastním ČSOP a dalším za péči o krásu přírodního i kulturního rázu těchto hor. Však kdo by taky chtěl pochodovat s cirkusem mezi plantážemi, hotely a sjezdovkami… zajde si v září na jinou akci…

 

Zdroj Špacír 2016

 

Ale zde je ticho, ptačí zpěv a sluneční paprsky se prošívají skrze mé tělo. Běžím za sluncem. Povrch je krásně měkoučké a mělké blátíčko – no labůžo. Lesy jsou magické a paseky romantické.

Popobíhám v klidu, single už dvě hodiny a je mi skvěle, jako když se po ránu slastně převalujete v peřinách. Přede mnou už moc lidí nebude a ještě budou dost roztahaní pomyslel jsem a v tom se občas v dálce přede mnou objevuje a zas mizí nějaká postava.

Je mi vážně hodně skvěle, už jsem se svlékl pod Hričovem, probudil opláchnutím těla ve studené vodě, nabral vodu s sebou. Je příjemně tak 10-12°C, ranní jarní sluníčko začíná pěkně hřát. Dobíhám samotného Pana Zdeňka Cypru, aneb jak psali orgové – 67 let zkušeností, pravidelně docházející Špacír (letos za 18 h)! Hluboká poklona!

Tady si můžeme dát chvilku pauzu od čtení a zamyslet se nad svým věkem, životem, zdravím a péčí o něj.

Taky jsem dal chvilku pauzu v bufetu U Partyzánky (Makovský průsmyk). Foto exhibovačka s orgem Komárem, poctěn pivkem s Panem Cyprou a na snídani frgál neidentifikovaný – popsal jsem ho: „Je hnědý a dobrý.“

A kalhoty jsou stále zářivě bílé!!

Zanechávám prémii pro Kláru v podobě kousíčku chilli čokoládky dle hesla lepší shořet, než vyhasnout a vydáváme se dále.

 

Zdroj Špacír 2016

 

Utíkám na vlak
Klára vzápětí odpovídá sms, že jí to koleno zabalí někde za Velkým Javorníkem, do bufetu nedojde. Loučím se s Panem Cyprou a jdu chytat jednoho singlistu přede mnou a tři kluky, kteří do toho slušně, stabilně šlapou. A taky se snažím chytit vlak, co jede 19:48 ze Vsetína. Nás hubené prostě spaní na zemi ve skautské klubovně bolí a tak chci domů do postýlky!

Všechny zmíněné kluky přede mnou cca do hodiny a půl chytám a utíkám dále, už až do cíle několik hodin „sám“ (bez dalších účastníků Špacíru). Na hřebeni s blížícím se Soláněm přibývá lufťáků. Vypadá to, že na mě blbě čumí, ale oni zírají obdivně, jen to neumí mimicky podat a stydí se to přiznat. Občas za zády slyším „to je borec“, a dvě, tři výjimky psychicky srovnaných jedinců mi to řekly do očí. To příjemně popostrčí kupředu, díky moc.

Potkávám trs krásně žlutých taky narcisů, připomínají mi, jak mi to taky samozřejmě sluší, a za chvíli polonahý probíhám houfem zmatených svatebčanů na Soláni. Mé kalhoty jsou určitě bělejší, než nevěstiny šaty, že tak zírají. :))

 

Zdroj Špacír 2016

 

Od Soláně po Ptáčnici to už bolí fest, hold nemám natrénováno, moje chyba, aspoň vím, kde to napravit. V krizích mě znavené tělo zkouší klepat zimou, na termoregulaci chybí energie. Křičí o stošest „Obleč mě!“. „Mlč a vyřeš to.“ odpovídám a krmím ho. „A pak ty bolesti všech možný vazů v nohách, ještě je to kus a hodlám běžet.“ No co myslíte, zima a bolest ovládají moji hlavu a moje tělo? Moje hlava a moje tělo ovládají bolest a zimu. Mozku nezbývá, než kápnout tělu a sobě trochu svého škudleného biochemického koktejlu samometabolicky vyrobeného fetu. Bomba! Jo! Už jsem asi přišel na to, proč to vlastně děláme. :)) U Cábu na mě volá protijdoucí „Špacír!? Skvělý čas!“ „Jojo, díky, už jen ten kousíček do Vsetína.“ V podstatě jo, už jen kousíček, ale v průběhu toho kousíčku jsem měl ještě mnohokrát pocit, že s tím „kousíčkem“ jsem lhal.

Zrychluji, utíkám před bolestí
Píše Klára, že mě naloží do vlaku a vyloží z vlaku, když stihnu ten 18:06, kterým pojede. Hm, odpovídám ano, chytání vlaků mám přece natrénováno nejvíce.