„Ve svatojánskú noc sa na nekterém z velkých vrchúch scházaly čarodějnice, bosorky, lebo jím též pravily strygy. Doma měly ometlo nachystané, sopúchem vyletěly z chalup, a už sa nésly. Každý rok si vybraly jiný vrch, to aby jích nehdo nenašél. Tam si udělaly vatru. Kolem ní skákaly, vřeštěly, až uši zaléhaly. Všecky byly ukrutně škaredé. Tlusté jak putyry, nohy jak masnice, vlasiska jak drchlaně, žgáraly očami jedna po druhéj…“

 

Zdroj Špacír 2016

Tak se praví v úvodu valašské lidové pověsti. Čarodějnice však nejsou jediné, kdo kvůli svým skutkům přichází v regionu do řečí. Z podobného zápalu, vášně, napětí a nebezpečí jsou utkány stovky dalších osobitých příběhů. Jejich autoři a hlavní protagonisté v jednom se také každoročně slétají na Vsetín. Chtějí obohatit tamní ústní lidovou slovesnost a ochudit se o poklidný víkend, trochu tuku a nejeden svalový úpon. Ačkoliv, jak si brzy povíme, letos to nebylo tak horké… Zrekapitulujme stručně hlavní fakta, jež by neměla v souvislosti se 17. ročníkem Špacíru upadnout v zapomnění.

Dva dny před startem zasypal partyzána v Makovském průsmyku sníh. Nadělalo nám to drobné vrásky. Hrozilo totiž, že se naše zásoby špacírovice ukážou být zcela nedostatečné. A zrovna, když máme takové pěkné nové etikety… (Sníh nakonec roztál,  ale přesto řada špacírníků reklamovala, že se k nim špacírovice sotva dostala. Jedna řada účastníků si totiž při brfinku vyložila po svém pokyn, aby lahve kolovaly – ta jejich neopustila řadu, dokud úspěšně nedokolovala na samé dno.)

Brífinku předcházela projekce Malé čarodějnice. Následovala ji prezentace koláčového grafu shrnujícího šokující výsledky webové ankety (uznáváme, že nabízené možnosti jiný než šokující výsledek nepřipouštěly). Z ankety vyplynulo, že si přejete špacírovat s Halinou Pawlowskou a Jiřím Ovčáčkem. Pan Ovčáček si naše pozvání vyložil jako provokaci jeho úřadu a ústy svého tiskového mluvčí pouze výmluvně mlčel. To paní Pawlowská, jak všichni vědí, je jiný kalibr. Původní záměr spálit v duchu letošní tématiky nějaké ty čarodějnické kalorie sice nakonec přehodnotila. Ale nacpala alespoň své dvě urostlé banánové rybičky do maskáčů a převzala mediální záštitu nad provozem makovského bufetu.

 

 

Zásadním odhalením brífinku byla Komárova prezentace. Doložila plodnou, mnoho desítek let trvající spolupráci Špacíru s věhlasným periodikem pro mládež Ohníček. (Ano, hnidopichové, spolupráce započala dávno před vznikem Špacíru… a před početím samotných organizátorů!) Protože tímto ročníkem naše partnerství končí (s ohledem na blížící se plnoletost Špacíru), začínáme se poohlížet po adekvátní náhradě. Nějaké nápady by tu již byly.

 

 

Start se jako obvykle obešel bez trapných pokusů Špacírníků dát se ihned do běhu. Preventivně ostatně chodíme až na okraj Vsetína v čele průvodu a opovážlivce nemilosrdně třískáme hůlkama (poté co jim je vytrhneme). Na břehu Vsetínské Bečvy jsme se plácnutím dlaně rozloučili s čelem pelotonu. O dobrých patnáct minut později nás s rozvahou sobě vlastní minul také jeho týl (obtěžkán kebaby, cigárkem a ohnivou vodou). S pocity rodičů, kteří se slzou v oku vypustili své potomky z rodného hnízda do světa, jsme se vrátili na základnu. Cestou jsme hudrovali, jak jsou dnes ti mladí nezodpovědní.

Noc se obešla bez dramat, soudě podle hlášení, která se nám dostávala z trati od různých informátorů. Jediným výraznějším zpestřením byla fotopast, která před Makytou zaznamenala nebývale vysoký výskyt šelem. Touto dobou (kdy ochranáři snímky zpracovávají) se z nich klubou zcela jiná zvířata. „Incident“ byl také příslovečnou kapkou v našem vztahu se správou CHKO, která se snaží udržet na uzdě narůstající množství hromadných akcí pořádaných na jejich území. Po vzájemné domluvě jsme se dohodli, že letos vedla trasa přes Makytu, na jejichž úbočích se rozkládá přírodní rezervace, naposledy (v tomto směru).

To, co však následovalo po noci (kdy bylo alespoň přiměřeně chladno a sem tam se do cesty vloudilo blátíčko nebo chytře situovaná kaluž), překonalo všechna naše očekávání. Následoval špacír. Normální bohapustá příjemná vycházka. Žádný déšť či vichr, kdepak zima, žádné sněžení ni mlha, trasa prostá polomů, močálů, sněhových polí a padlých druhů. Vše, na co byl špacírník zvyklý, se nekonalo. Beskydoš nám letos seslal takřka ideální počasí k jarnímu poflakování přírodou korunovaném krásnými výhledy. No jo, jenže co z toho může vzejít dobrého?

 

Zdroj Špacír 2016

 

Brzy se mělo ukázat, že jen jediné – v Makovském průsmyku, kde vyrostl bufet U partyzánky Haliny, nám nikdo moc nenadává. Jsme ušetřeni sarkasmů a jízlivých poznámek dávajících do souvislosti naše organizační schopnosti a stav trati. Dobře známá nevýhoda pěkného počasí se potvrdí už za pár hodin v cíli při sčítání Valašských lezúňů.

Bufet se rychle zajel – po počátečních provozních křečích (zapomněli jsme na Vsetíně vařič, a tak se první várka párků připravovala pěkně postaru). Frgály šly na dračku a po tatrankách se nikdo nepídil, čili tento upgrade jste nám posvětili. Bylo radostí odposlouchávat nevšední dialogy špacírníků, které jsme esemeskami přeposílali do tiskového centra na Vsetíně, aby se vzápětí staly součástí online reportáže. Neradi to připouštíme, ale bylo potěšením vás vidět v tak nevšedně dobrém rozpoložení. (Každý z vás moc dobře ví, co je třeba proto, abyste si ho navodili kdykoliv znovu – stačí místo spaní celou noc rázovat po kopcích. Ta vědomost se může hodit.)

Jen tak mimo soutěž – kdo z vás vylezl na Sůkenickou rozhlednu? Její otevření jsme vyjednali s provozovatelem a máme neblahé tušení, že špacírníky viděl jen skrze futra. Ale naše chyba, zapomněli jsme vás na to u brífinku upozornit.

A podruhé  jen tak na okraj – prožil ještě někdo z vás tu úžasnou kolektivní halucinaci u Soláně, konkrétně ženicha s nevěstou v lese? Hoši, co nás o ní informovali, jí zcela podlehli. Dokonce se vyfotili s nalezeným podvazkem (nejspíš některého z nich).

Na základně jste mezi tím bagrovali Gurtinu kyselici, na jejíž adresu se několikrát pochvalně vyjadřujete v Ohlasech (myšlena adresa kyselice, ale adresa Gurti by to taky snesla). Letošní novinkou bylo rozdělání svatojánského ohně. Srotili se u něj ztroskotanci, kteří pojali Špacír až příliš výletně. Protože se necítili zralí na spaní či odjezd, investovali přebytky energie do chvályhodného šíření dobré nálady.

Z archů na zdech, které se utěšeně plnily údaji, postupně krystalizovaly hlavní charakteristiky ročníku. Rekord nepadl, nicméně Tomáš Sitek je za čas 14:22 přesto zralý na proplesk. Příjemné počasí potvrdilo, že v takto vzácných letech:

• – jsou meze i hospůdky lákavější a tempo špacírníků pomalejší (podíl Valašských lezúňů je nižší),
• – zombie jsou výrazně vzácnější (letos pouze jedna),
• – orgové jsou zdechlejší (letos na trasu nešel žádný),
• – počet zaslaných reportáží je mizivý (kde nejsou silné zážitky, není co zaznamenávat – čest výjimkám!).

Protože cílem Špacíru je trhat rekordy, poučení z toho vyplývající je zřejmé: vrátit se v příštích letech k osvědčeným teplotním, světelným, srážkovým a povětrnostním podmínkám (+ jedno naše soukromé předsevzetí: přestat se vymlouvat na nudné počasí a podpořit vás).

Děkujeme všem, kteří jste nám s čímkoliv pomohli. Tj. Gurtě, Martině, Eve, Anfisce, Pepovi, Danovi, Komárovi (z Valmezu), Tloušťovi, Vencovi, brněnské výpravě (za odvoz), panu Želvovi, Alcedu, vsetínským skautům a v neposlední řadě Tomáši Kopřivovi za zvadlo aj. Děkujeme také za to, že se chováte na trase ohleduplně k sobě i k beskydské přírodě, že si z hor odnesete, co jste přinesli (většinou včetně sebe), že nám po sobě na základně nenecháváte upomínkové předměty, že vám u nás chutná a že se občas ozvete. Už teď se na vás za rok (5. 5. 2017) těšíme. Do té doby si budeme Špacír připomínat alespoň vypravováním vašich příběhů…

Ve svatojánskú noc sa po kdekterém z velkých vrchúch potácali špacírníci, plazúni i lezúni, lebo jím též pravili pošuci. Doma měli triko s potiskem nachystané, dvéřma vyletěli z chalup, a už sa nésli. Každý rok sa objevíl jiný vrch, pod kterým sa rozbečeli ze strachu, že už nemožú a aby jích nehdo nedošél. Tam si aj udělali puchýř. Kvoli němu skákali, vřeštěli, až uši zaléhaly. Všicky byli ukrutně škaredí. Zpocení jak sprašné svině, nohy jak masnice, vlasiska jak drchlaně, žgárali očami jeden po druhém…

 

2016: Rekapitulace   Reportáže   Ohlasy   Fotogalerie