Rekapitulace
Druhá desítka Špacírů načata
/Komár/
Zatímco loni se vedla hlavní diskuse o jubilejní trase, letos se chystané změny a vychytávky nesly v několika směrech. Ne všechny se podařilo realizovat a nemá smysl je zmiňovat, ať jste tím mostem přes Papajské sedlo napřesrok překvapeni. Nicméně podívejte se na Špacír 2010 z pohledu organizátorů.
„A zase jich bude víc a víc…“ Tahle myšlenka strašila v našich organizátorských myslích už od loňska. Úmysl zabarikádovat se v klubovně a dělat, že tam nejsme, dokud se dav špacírníků nerozejde po svých, jsme zavrhli a s pílí sobě vlastní a (občas i cizí) jsme se vrhli do příprav 11. ročníku. Bylo hezké v průběhu několika dnů před uzávěrkou registrace sledovat, jak každou hodinou roste databáze přihlášených (kterou pro nás zprovoznil Ladík Kudláček, sláva mu). Za poslední čtyři dny se dohlásilo 70 lidí a my se těšili na 250tihlavé stádo. A protože mnozí, co měli přijet, nepřijeli a přijelo pár, co přijet nemělo, stálo na startu 217 statečných (nebo hloupých, naivních nepoučitelných… – jak kdo chce). Pravdou je, že elektronická forma registrace mnohé urychlila, leč i tak patří díky hosteskám Báře, Fazi, Marky a Bártě.
„Nejlepší by to bylo v září.“ Tak odpověděla Mája na otázku, kdy bývá ve vsetínských klubovnách nejvíc uklizeno. Když jsme totiž dorazili do kluboven, měli jsme pocit, že po letech, kdy jsme se báli nájezdu zabahněných lezúňů a plazúňů, jsme se dostali na druhý pól a Špacír je pro majitele kluboven dobrým způsobem, jak si je nechat uklidit. Proto není vyloučeno, že další ročník bude už za tři měsíce. Ale ne 🙂 I tak jsme rádi, že se nemusíme scházet v nádražní čekárně. Ještě doladit tu sprchu a bude to opět skvělé.
„Ano, děláme to pro peníze.“ Výsledkem pak byla nová várka triček, placky, razítka, náplasti a v neposlední řadě také zisk, který ale nebyl tak velký, jak se zdálo. To jediné nás odradilo od toho s nabytými penězi odjet na Bahamy a žít spokojený zahálčivý život do konce svých dní. Příště toho z vás vytlučem víc, a tak se můžete těšit na špacírovské brufeny, trekové hole, plyšová zvířátka, svačinové krabičky nebo kazety s automatickým nadávačem (popř. mp3 přehrávač s přednahranými nadávkami, které pak ze sebe nemusíte chrlit vy, čímž ušetříte energii).
Merchandising, to je to, na čem se dnes vydělá nejvíc, shodli jsme se a vrhli se do díla. Vše se odvinulo od návrhu nového loga, které spatřilo světlo světa v pracovní verzi po štědré dávce ginu. Finální podobě pak vděčí především Tomáši Kopřivovi, který pečlivě snášel výtky a připomínky, zpracoval nemálo variant, z kterých vzešlo výsledné dílo. Nemluvě o tom, že jeho první logo (které jsem sám pro sebe označoval termínem „Dvě prdele v Beskydech“) skončilo ve střižně pod stolem.
„Kamarádi moji, bolejí mne nohy…“ Velký trn z paty nám vytáhlo Alcedo, které zapůjčilo techniku a prostory pro předstartovní brífink a případný nocleh. Paní ve vrátnici byla lehce nervózní z toho, že nikdo z nás příchozích není Konvička (tzn. Brouk, který se opozdil), ale klíče vydala. Z prostorů jsme byli nadšeni a horlivě jsme se vrhli do příprav (tzn. zahráli si fotbálek) a zapojení video a audio techniky, které bylo přímo sofistikované 🙂
Brífink pak doprovodily tematické písně „Překonej sám sebe“ a „Kamarádi moji“, stejně tak kolující špacírovice. Bohužel se už nepovedlo přednést Koblížkovo pojednání na téma Medicínské aspekty Špacíru. Stejně tak se nepovedlo sehnat sponzora:
From: Komár [mailto:m42komar@centrum.cz]
Sent: 21.3. 2010 17:00
To: info@erilens.cz
Subject: Špacír
Dobrý den,
dovoluji si vás oslovit jako přední firmu nabízející lokomoční pomůcky v ČR.
Letos v květnu již po jedenácté zazní v beskydských kopcích bolestné výkřiky i těžko reprodukovatelná slova, která Mirek Dušín ani nezná. Již po jedenácté stane peloton odhodlaných na startu akce Špacír, aby se pokusil pěšky zdolat stokilometrovou trasu. Leč ne všichni z nás jsou tak zdatní a vytrvalí, jako zmiňovaný vedoucí Rychlých Šípů, o morální síle nemluvě. A tak v závěru pochodu mnohý z nás v krizi (vedle které ta celosvětová ekonomická náhle vypadá jako podružný problém malé vesnické záložny) sprostě zanadává na své nohy, které se odmítají hnout z místa, a na puchýře, jež pokrývají hrůzné procento plochy chodidel. V těch okamžicích člověk zatouží, aby kdysi ve škole při hodinách gymnastiky nepokukoval po vnadných spolužačkách v sportovních trikotech, leč se pilně učil chodit po rukou. A ti, co melou z posledního, sní již jen o poklidném životě tělesně postiženého, invalidním důchodu a kolečkovém křesle. Valná část účastníků v týdnu po akci stráví většinu času vleže nemohouc svým nohám na jméno přijíti, nedejbože se na ně postaviti.
A tak se obracím na Vaši firmu s prosbou o drobný sponzorský dar. Nežádám mrzký mamon, leč něco z vašeho lokomočního sortimentu by nám dozajista udělalo radost, ať už by se jednalo o francouzskou hůl, pár pryžových nástavců, nebo jen katalog Vašich výrobků. Ať už by to bylo cokoliv, stane se to vlastnictvím nejrychlejšího absolventa stokilometrové trasy.
Máte zde jedinečnou možnost zabodovat a vnést jméno Vaší firmy do povědomí desítek lidí, kteří sledujíc nepřibližující se světla nočního Vsetína přeskupí svůj hodnotový žebříček a ke svému vlastnímu překvapení zjistí, že v životě netoužili po ničem tak jako po páru francouzských holí s protiskluzovými nástavci. Kromě toho (pokud se rozhodnete nás letos sponzorovat) umístíme odkaz na Vaše stránky na naše stránky http://naspacir.eu. Zde se také můžete dočíst vše o Špacíru a mj. zde najdete odkaz na firmu Beznoska s.r.o., která sponzorovala Špacír 2009 a která vyrábí znamenité kloubní náhrady, jak Vám mnozí loňští špacírníci z vlastní zkušenosti mohou potvrdit.
Předem Vám děkuji za Vaši reakci, byť by byla odmítavá. Zároveň pokud byste chtěli svůj sponzoring rozjet ve velkém a například na hřebeni Beskyd rozbít výstavní či prodejní stánek s vašimi produkty, rádi Vám doporučíme vhodné místo s ohledem na vedení trasy a očekávanou zdevastovanost dolních končetin účastníků.
S pozdravem a díky za vše
Komár, Kuzmič – hlava otevřená, spoluorganizátor Špacíru 2010
I přes to, že firma Erilens pohrdla možností zabodovat na plné čáře, cíle bylo dosaženo a na nejrychlejšího čekaly (a stále čekají) dvě berle (byť vytažené z kontejneru). Nakonec se ukázaly vhodné pro příchozí lezúně a plazúně, kteří s nimi hbitě zdolávali poslední překážku – schody na základně.
„Kurva, na Třeštíku je zavřeno!“ Ta věta zazněla vloni nejednou. A letos to nemělo být jiné. Na to, abychom Třeštík koupili a zprovoznili, jsme se zkrátka necítili. Ale přesto představa, že první otevřená hospoda bude v Makovském, moc nekorespondovala s nevolí loňských účastníků stran počtu otevřených hospod, a tak jsme se rozhodli hned pro dvě opatření:
Body zavolal na Portáš, kde ochotně vyhověli a posunuli otvíračku na sedmou. Představa dvou set pochodujících hladových krků jim za to stála.
Léta ústrků od hospodského v Makovském (který však rok co rok doplní sbírku špacírovských historek o nové perly) nás dohnaly k akci „Tloušťova polní hospoda v Makovském“. Takto své obžerstvovací delirium popsala Bárta:
Papajské sedlo, Krkostěna, ranní zastavení v hospodě na Kohútce, nádherné výhledy z hřebenovky Malý – Velký Javorník, Lemešná… to všechno byly lahůdky, zpříjemňující chůzi v první polovině cesty. Zdálo se, že se nebude již nač těšit. Posledních fádních 50 km…
Avšak pak to přišlo. Zcela nečekaně a nezáludně. Jako deštík za Lemešnou. Ani v nejlibějších a nejlíbeznějších představách, snech a přáních se toto nemohlo zjevit. Blouznění choré a již unavené mysli? Halucinace? Totální vyčerpanost? Světlo na konci tunelu? Mátožní poutníci jdou jako v transu přitahování fata morganou a siluetou vojenského stanu v Makovském průsmyku, kolem něhož se komíhají stíny podobné nespecifickým živočišným druhům, jako je Body, Šebík…
Natahuji ruku a dotýkám se plátna. Ruka naráží na plátno. Vidina je hmatatelná. Nádherný sen pokračuje. Polní kuchyně. Sporák, kouřící hrnce. Slyším známé hlasy – „Co si dáš?“, ptá se libozvučný hlas. Vidina je ještě hmatatelnější – párek, klobáska, chlebíček, houstička, sušenčičky, kafíčko, limonádička, pivíčko, banánek, jablíčko… „Nevstávej, já ti to donesu“…
Náhle mne mohutné zahřmění teleportuje do dimenze bolestivé reality. Síly se však zázračně obnovují, nohy vykročí směrem do údolí. Avšak chorá mysl slyší hlasy… „Jdi, jdi, jdi na Třeštík, jdi, jdi, jdi na Soláň“… zvedám se a následuji hlasy…
„Michal“ – to jediné bylo napsáno na jedné pohlednici k odeslání v kolonce „Mrzutý pozdrav z podělaného Špacíru zasílá…“. Druhá strana zela prázdnotou, žádná adresa, vzkaz ani poslední slova. Tomášem navržená pohlednice čekala na každého, kdo dokráčel aspoň do Tloušťovy polní hospody. Přestože Makovský průsmyk je místo, kde se často láme chleba (a tím nenarážím na přílohu k párkům s hořčicí), většinou špacírníci psali své jméno k větě „Krásný pozdrav z veselého Špacíru posílá…“. Na Ptáčnici by už optimismus převládal jen stěží.
„…nejlepší, jakou jsem na Špacíru jedl…“ Ano, naprosto zasloužené hodnocení servisu na základně. Čtyři světice Bára, Caja, Fazi a Hankus. Spáchaly kyselici nevídaných kvalit a přiznejme si, že vařit pro 200 lidí už zaslouží smeknout klobouk, pokud ne i paruku. Teď si říkám, co nasadit příští rok fazolačku(!), jen si představte ty desítky špacírníků nacpaných v klubovnách…
„Hole jsou dobré.“ Opravdu nečekané věci se staly letos na trase. Urodily se nám tuny bahna. Nepatrné množství účastníků využilo odvozu záchranným vozem. Ani při tak vysokém počtu startujících se opět nikomu nic nestalo a všichni (více méně dobrovolně) podali poctivě skrze SMS hlášení o svém konci. Trasu absolvovali tři cyklo-špacírníci. V příjemném počasí i náladě padly letos (krom sprostých slov a nadávek) i mnohá špacírovská superlativa a věci, které jsme pokládali za fixní a nepřekonatelné. Kromě rekordního počtu účastníků (217) se posunul rekordní čas na neuvěřitelných 14:03. Stejně tak se posunul zombie-rekord na 27:45 – vydržet na trase tuhle dobu a nevzdat to je snad ještě obdivuhodnější. (A Komár neuspěl v pokusu získat svůj desátý titul Valašského lezúně v řadě. To není škodolibost, to je prostě fakt. – pozn. Šebík)
Ale Špacír není závod a o čísla nejde, a tak jedním z největších překvapení je letos bezesporu Koblížkovo prozření. Tento chrabrý lezúň, který vždy odmítal trekové hole, přišel vyzbrojen solidními sukovicemi a po sto kilometrech předvedl s úsměvem dřep a celou řadu dalších atletických úkonů. Pak se na kameru omluvil „sběratelům kostí“, jak hůlkaře vždy pohrdavě nazýval. Ještě v noci Koblížek vyrazil k domovu a s ním i jeho hole. Úcta, kterou k nim choval ve chvíli příchodu na základnu, napovídá, že si je odvezl do Londýna, kde je bude schraňovat, aby se s nimi za rok opět vytasil na startu. Či je věnuje Britskému muzeu, kde zaujmou čestné místo vedle cepínu sira Edmunda Hilaryho.
Kočovní herci odjeli, lev sežral krotitele, diváci byli spokojeni. A tak celý tyjátr dorazí do Beskyd zase za rok, až pod Filkou rozkvetou třešně a na hřebeni budou jen poslední zbytky sněhu. Jaká bude nová fraška Špacír 2011 záleží i na vás. V rekapitulaci vidíte, že ukočírovat tenhle povoz nám pomáhají téměř dvě desítky lidí, kteří přispěli k zdárnému průběhu akce. Už teď vím, že na pár z nich jsem zapomněl a o některých možná ani nevím. Minimálně nevím, kdo vyznačil konečně pořádně tu zelenou. Fakt dík.
Pro pořádek: Děkujeme Báře, Caji, Fazi, Hankusovi (kuchařky), Markétě a Bártě (hostesky), Ladíkovi (správa webu), Tomášovi (návrh loga a pohlednice), Tloušťovi (realizace polní hospody), Vikymu (záchranný vůz), Máji a Mazánkovi (pomoc na základně), Alcedu a všem, co děláte tu úžasnou atmosféru na základně i na trase a co jezdíte, protože vás to prostě baví.
2010: Rekapitulace Reportáže Ohlasy Fotogalerie
