Reportáž
Ako som si pustil nohy na Špacír
/Martin Drozd/(…) Pred Vysokou začalo svitať. Tešil som sa na organizátorské pivo na vrchole Sůkenickej rozhľadne. Privítala ma milá pani. Máte pivo? Prečítajte si tento odkaz, odvetila… Tak to je paráda! Špacírnicky humor orgov ma opäť dostal a ja som sa rozosmial 🙂 Kúpil som teda dve turistické známky, milej pani poďakoval a odpochodoval smer Ma(k)ovský priesmyk, kde mala byť občerstvovacia stanica, ktorú som si teda nechcel nechať rozvracať…
K „Bufetu u partizána“ som docupital o 7:45 ráno, a servis bol skvelý! Párky, kola, banán… Nič lepšieho si po 45 kilometroch nemôžete želať… Doplnil som vodu, vyriešil menší problém s roztrhnutým batohom a rozlúčil sa s milým personálom. Ešte predtým okolo šiestej ráno prestalo definitívne mrholiť, krajina zostávala zahalená v hmle, ktorá sa kde-tu trhala a ponúkala zaujímavé scenérie. (…)
Kde som sa doplazil, či vlastne podľa pravidiel Špacíru doliezol celkovo 14. v čase 19h 37m, zazvonil na zvonec, obdržal horalku, pivo, kofolu a lavór s teplou vodou – geniálnu vec, ktorú by mali mať v cieli všade. Ale nie, lavór je výsadou Špacíru, má to patentované! Ďakujem organizátorom za tento počin, za organizáciu akcie inej v každom smere, než na aké sme zvyknutí, za ich skvelý humor. Práve „špacírnickym“ humorom sa Špacír nezištne zapísal do mojich memoárov a navždy tam tiež zostane. No a nakoniec ďakujem za titul Valašského lezúňa 🙂 Vidíme sa možno o rok!
Celou reportáž čtěte zde.
Reportáž
Špacír 2015: Je to blázen, hoďte na něj síť!
/Pavel Škabraha/Je páteční ráno, státní svátek, chvíle po snídani a do mé hlavy přichází zajímavé myšlenky. Nemohu se jich zbavit a jsou stále silnější. Magdě ani nemusím nic říkat, vidí mi to na očích. Rozum se pere se srdcem, ale jelikož jsem ho moc nepobral, začínám chystat potřebné věci. Původně jsem letos ani jít nechtěl, neb před dvěma týdny jsem si užil dosyta. Ale se Špacírem to mám jinak. Právě zde jsem poprvé přičichl k pěším dálkám až natolik, že nevidím jinou možnost než se zúčastnit i letos a pokusit dojít ze Vsetína zpátky na Vsetín. Špacír je srdcovka. Když chytne, nepustí. (…)
Chatu na Cábu obcházím s velkou opatrností abych nevzbudil místního „velmi příjemného“ chataře. Ten má lidi opravdu rád a někdy se divím, že zde lidé ještě chodí. Před Ptáčnicí začíná konečně terén a také mlha. Jak poetické pro tuto noc a neb slovy Charlese Baudelaira:
„Ó zimy šedivé a jara zablácená,
omamná období, ó, buďte pochválena!
Zahalujete mi jak rozum, tak i cit
svým mlžným rubášem a temným rovem v klid.“ (…)
Další hurá bych rád zařval na Makytě, tři kilometry vzdálené. Jo, kdyby to byly tři kilásky po rovince, byla by to zívačka. Ale tady ne. Masiv Makyty se tvrdě zakousává do mých nohou a ne a ne pustit. V nejprudším úseku se musím přidržovat větví, abych nesjel až na samotné dno. PSYCHO! Lehce si zanadávám jak je zde mým zvykem a jakýmsi traverzem podcházím celý kopec, abych na něj mohl vyrubat z levé strany. Začínám nemít rád hraniční kameny. Nevím ani za jak dlouho se ocitám u rozcestníku, kde hoví dva starší chlápci. Jsou to kamarádi, jeden z Čech a druhý Slovák, dělající menší průzkum okolí. Navíc s otevřenou flaškou fernetu. Když mě vidí, mávnou na mně ať si k nim přisednu a popovídáme si. Rád vidím dobré duše, ale když vidím panáka před sebou, sevře se mi hrdlo. Ale což, třeba mě zahřeje a nebo všechno vyklopím někde cestou. Navíc od nich dostanu i kus slaniny a chleba. Všechny tři ingredience se zdají být na první pohled vražednou kombinací,ale po vsunutí výše uvedeného do mých útrob zdá se býti vše v pořádku. S velkým díky se loučím s odcházející dvojicí a mířím opačným směrem než oni, k Radošovskému sedlu. Cesta bez výhedů se tu kroutí jako anakonda a nemá konce. (…)
Celou reportáž čtěte zde.
Reportáž
Špacír 2015 aneb moje první stovka
/Kateřina Bocková/
(…) Tak a dolů a čeká nás poslední kopec, což je Filka, která má být dost krutá. Na Radošovském rozcestí dáváme speed8, což nás má nakopnout na poslední kiláčky. Rozcestník ukazuje 15,5 km na vsetínské nádraží. To už zvládneme, říkám a rozbíhám se. Za námi se drží kluk, kterému se s námi prý běží lépe než s klukama, kteří pořád kecají.
Jsme dole a před námi se tyčí Filka. Ufff, tak to je střecha, myslím si, ale má to být jen 1 km. Probíhám kolem kluků a všichni se řadí za námi a já ten had táhnu nahoru do Filky. Nedívám se nahoru ani dolů a jak stroj si to šinu bez zastavení nahoru. Když jsem se nahoře podívala za sebe, byla tam jen Janka a zbytek nikde. Asi 5 kluků, které jsem táhla, to nedali a svalili se někde v kopci do trávy 😀 Samozřejmě nás to potěšilo, že jsme udolaly partu kluků, a nakoplo do posledních kiláčků.
Jen ten konec byl opravdu nekonečný a kolikrát už jsem si myslela, že snad kroužíme stále dokola. Nakonec jsme konečně vyšly z lesa a v dáli jsme viděly město. To snad neeee, ještě máme jít tak daleko? Opravdu jsme toho měli plné zuby a po telefonátu s Martinem, který nás navigoval, zjišťuji, že to je ještě pěkně daleko. (…)
Celá reportáž bývala zde.
Fotoreportáž
Valašský špacír
/František Gregor/Nejdelší prvomájový průvod. Pochodem za světový mír! Valašskem nocí, tmou, mlhou a deštěm a hřebenem Javorníků na hranicích s Kysucemi, mlhou a bolestí a nádhernými přirozenými lesy, teritorii velkých šelem. A více, jak jsem dopadl a kudy kam jsem vlastně běžel v zachyceném fotopříběhu.
Celou fotoreportáž čtěte zde.
Fotoreportáž
Špacír – nejdelší prvomájový průvod
/Radovan Kocurek, Komár/Již po šestnácté se na Vsetíně sjeli milovníci dálkových pochodů, aby překonali za 24 hodin stokilometrovou trasu po Beskydech a Javornících. I přes nepřízeň počasí absolvovala celou trasu téměř polovina ze 150 startujících. Nejrychlejším borcem se stal Pavel Škabraha, který dorazil do cíle v čase neuvěřitelných 14:56. Nejsilnější vůli pak prokázala nejstarší účastnice Jana Jindrová. Ta na Vsetín došla po 37 hodinách. Kupředu, levá, zpátky ni krok.
Celou fotoreportáž si prohlédněte zde.
Reportáž
Sledujeme online: zpravodajský servis ze Špacíru 2015
/Orgové/(…) 17.21: Pod Filkou je slunečno a lehce větrno. Procházející špacírníci s díky přijímají tu oplatek, tu jablíčko, tu dobrou radu nezastavovat. Jsou veskrze příjemně naladění a s optimismem vyhlížejí filkovský převis.
18.09: „Špacíru čest a nohám klid! Přátelé, kamarádi, tímto prosím vemte na vědomí že se dobrovolně vzdávám své členské legitimace č. 199 a nadále již, tedy pro dnešek, nehodlám ve Vašem prapodivném podniku setrvat. Straně i všemu zainteresovanému lidu děkuji za zprostředkování této radostné kratochvíle a přeju Vám při plnění dalších Plánů jen vše dobré. Zdraví Venca Daněk.“
18.20: Došla nejmladší a zároveň nejstarší účastnice Špacíru. V pouhých jedenácti letech dokončila celou trasu fenka československého vlčáka Bellis Stín vlka. Zároveň je účastnicí nejstarší – při přepočtu na lidské roky je jí 77.
18.46: Kyselice doposud sklízí jen slova uznání. Aby ne, s mateřskou péčí ji podle Jitmelčina receptu vypiplala Gurťa a její kuchařský tým (Martina, Marika a Bára). Našel se ale i odvážlivec, který konstatoval, že se máme od Jitmelky ještě co učit. Byť to bylo prohlášení na hranici vyhlášení války, nebereme si je osobně, neboť jde o zkušeného špacírovského harcovníka. Jitmelka (která se letos rozmnožila, a tím ochudila naše řady) má zkrátka své místo mezi organizátory jisté – tímto ji srdečně zdravíme! (…)
Celou reportáž čtěte zde.
2015: Rekapitulace Reportáže Ohlasy Fotogalerie
