Posledních několik let posíláme do vsetínského zpravodaje stručné hlášení o výsledcích Špacíru. Mívá účetní parametry: odstartovalo – vrátilo se – z toho v limitu – z toho vysvobozeno záchranným vozem – nevrátilo se – z toho hospitalizováno apod. Řekli jsme si, že tentokrát bychom raději reportáž napsanou špacírníkem. Známe však někoho, kdo den po návratu z trati udrží kromě moči i tužku? Taková statečná se skutečně našla: Petra Tůmová si na DiscoŠpacír zavzpomínala takto…

Supr trupr dydžina

První květnový pátek se po okolí skautského střediska začaly pohybovat prapodivné existence, které jakoby přicestovaly časem z 80. let. Afro účesy, palmy, trikoty přes legíny a teplákovky – co to má být?

„Jsem jako přijela až z Rybníků – prej tu má být supr trupr dydžina,“ prozradila nám jedna z účastnic letošního výročního 25. ročníku Špacíru, který se skutečně – s podtitulem DiscoŠpacír – nesl v duchu osmdesátkového diskotékového hemžení.

Její skautská přezdívka je Valkeera a budeme ji citovat častěji. Byla totiž tak vlezlá a spolu se svou sparingtanečnicí Míšou dělala tolik pauz, že se nám ji nepodařilo minout prakticky na žádném pointu.

Po sedmé hodině večerní se z hlubin Alceda začaly ozývat prapodivné skřeky, mezi nimiž bylo lze místy rozpoznat něco jako „nonstop, já chci jít nonstop“. Zvláštní heslo se vysvětlilo kolem jedenácté, kdy se atmosféra začala zahušťovat.

Přibývalo sportovně oděných lidiček s menšími i většími batůžky, kteří si vyděšeně mumlali něco o filckách po devadesátce a jak nám sdělila Valkeera (které teda bylo rozumět dost špatně, neboť neustále dělala žvýkačkové bubliny a tlemila se jako blázen):

„Taneční maraton, no… (bublina). Jakože o půlnoci to začíná (bublina). Teďka jako se tancuje uvnitř (bublina), a pak se de někam na procházku (tak tahle byla jako velká a skončila jí na nose… fuj) a furt se jako tančí. A kdo jako se stihne do půlnoci vrátit (bublina), tak prej si plácne s Jandou“ (nebo si zazvoní na zvonek – tomuhle jsem fakt nerozuměla, protože si začala spravovat palmu a mě zaujala houština v jejím podpaží – tady to někdo bere fakt vážně).

Na tancování uvnitř nedošlo – evidentně všichni účastníci šetřili nohy. A tak si i Valkeera musela zklamaně sundat lodičky, nazout neposlušné tenisky a z latexových šatiček přejít do funkčního trikotu.

Filcky po devadesátce: má to cenu?

A už se to roztáčí… Už to jede… Tady bliknou růžové svítící brýle, tamhle zase modré… a pak…?? No ne, ten chlap je snad nahej??! Ze zadních řad to nebylo vidět… Uff… má trenky. A prý, že je Discobolos – no tady to někdo asi neumí s Wikipedií. Omyl napraven a jako vždy nejoriginálnější ze všech orgů vysvětlují záludnosti výroční trasy, která vede úplně jinudy než v jiných letech.

Je odtajněno umístění pojízdné kavárny, čísla na svoz odpadlíků (ROZUMěj – to jsou ti ROZUMní!) a otevírací doba občerstvovacích stanic. Trasa je letos jen 99,2 km, a tak všichni povinně vyšplhat na Vartovnu („To jako v těch lodičkách??“ ptá se Valkeera Míši).

Kontrolují se vstupenky – zná každý své číslo pro případ odhlášení? Uvědomují si všichni, že to pravé disko začíná až ve druhé půlce za Brumovem a vrcholí na tolikrát zmiňované Discofilce?

(Tady předbíhám, ale při šplhání na tento parket po 88 kilometrech od startu se údajně i obvykle za všech okolností optimistická Valkeera třikrát psychicky zhroutila, čtyřikrát si uprdla, jednou upadla a nakonec pronesla: „Tak tohle už NIKDY!“)

Zatím si ale všichni účastníci (včetně naivní Valkeery) myslí, že Má to cenu!, což se stane jakýmsi neoficiálním heslem letošního DiscoŠpacíru. Tato skutečnost se projevuje zejména na konci trasy, kdy jsou všichni, různě podél trati posedávající vyčerpaní tanečníci do omrzení častováni napůl zvoláním, napůl otázkou Má to cenu?!? právě od k smrti unavené Valkeery.

Zde se nám dostalo od Míši vysvětlení: „Jí už to na konci moc nemyslelo. Jakákoli jiná věta byla nad její mentální a fyzické schopnosti, takže se za ni těm chudákům omlouvám. Sama to udělat nemůže – zatím to vypadá, že jí to zůstalo.“

Ve víru potu, slz a nezměrné bolesti

O půlnoci začíná taneční parket před Alcedem poblikávat stovkami čelovek, o zem v rytmu diska poťukávají trekingové hůlky. Sice i tady platí „Kdo chce blátem jít, hůl si vždycky najde,“ nicméně po zkušenostech z minulých ročníků je lepší mít vlastní s sebou. Zkušení vědí, nevědoucí zapláčou.

Orgové ve spolupráci s Městskou policií dovedli většinu účastníků bezpečně do Potůčků před první kopec trasy na Nivy. Tajně se vytratili jen ti, které vyděsil výškový profil na průvodní kartičce (nebo možná spíš společný zpěv špacírovské diskohymny v závěru předstartovního ceremoniálu: „Kam jsem se to dostal? Kde jsi? A ty tu nejsi!“).

Co říci o samotné trase? Zážitky se slévají do jednoho obrovského víru potu, slz a nezměrné bolesti.

Někteří z těch, co nepochopili, že výzvou je protancovat co nejvíc času z určených 24 hodin, by možná už po 14. hodině v cíli nadšeně mystifikovali budoucí zájemce zavádějícími informacemi: o výborné kávě v Discontu u Discobola („Kafe je výborný, a navíc tu hraje jakože opravdová hudba z červený krabičky,“ potvrzovala kolem deváté i po 42,5 km ještě celkem čerstvá Valkeera), o krásných výhledech cestou na Průklesy, o panoramatech cestou na Končitou, o kyselici to go/ne go a o lavorku v cíli. Možná by to někteří popisovali i s úsměvem!

Poctiví retro tanečníci, kteří si trasu a juchání rozvrhli na plných 24 hodin, si na jednu stranu užili více posedávání, doplňování tekutin a tuhé stravy.

Na stranu druhou ocenili opravdovou horečku sobotní noci (včetně svalové horečky), okamžiky švihlé chůze (zejména při vstávání z výše zmiňovaných objektů k posedávání), absolutně neplánovaný déšť s kroupami, a to dokonce dvakrát (což byla od organizátorů opravdová třešnička, kterou se jim podařilo zařídit navzdory všem předpovědím, což nám již zůstane navždy záhadou), a především ocenili neskutečnou podporu svých blízkých na trase, v cíli a zcela nezbytně po celou neděli (týden, měsíc, v některých případech už navždy – chudák Valkeera).

Má to cenu?

Taneční maraton skončil kde jinde než na skautském středisku. Na nástěnce jsou zelenou barvou označeni ti, kteří sem došli a do sobotní půlnoci zazvonili na zvonec („Kde je ten Janda?“ překládala Míša za Valkeeru, která ze sebe už od Jahodného dokázala vypravit pouze větu „Má to cenu?“).

Červenou jsou označeni ti, co pochopili, že zdraví je přece jen přednější než si zpívat a tancovat celou druhou dlouhou noc (a bohužel i ti, co došli až po limitu – přesto jim stejně tleskáme a fandíme).

Orgům zdar, všem více či méně trhlým tanečníkům zvláště – tak zase někdy půjdeme nonstop!!!

Peťa Tůmová (v 80. letech známá jako Valkeera)

Epitaf

Petřin text se ukázal být skvělý, a pro potřeby městského zpravodaje proto zcela nevhodný. S největšími obtížemi jsme do něj vybrali alespoň jednu použitelnou citaci a celému textu jsme se rozhodli dopřát prostor, kde mu bude nejlépe, tedy zde. Děkujeme, Valkeero!