Když byly 16. března představeny nominace na cenu Magnesia litera za rok 2026, nejeden literární fajnšmekr ztuhl překvapením – mezi 11 nominovaných se nevešla sbírka Jedna báseň kolektivu autorů sdružených kolem dálkového pochodu Špacír. Když jsme předsedu poroty Artura Dylinu upozornili na chybu, obratem odpověděl: „Žádná chyba, ale jednomyslné rozhodnutí poroty.“ V rozhovoru pátráme po příčině tak tvrdého knock-outu.

Proč si Jedna báseň nezaslouží cenu Magnesia litera?

Řeknu to stručně a jasně. Básnická sbírka Jedna báseň se pokouší z banální a efemérní špacírovské zkušenosti vytesat nadčasový poetický pomník. Výsledkem je ale jen nesourodá hromada literárního štěrku.

Můžete být konkrétnější? Jaké nedokonalosti v díle spatřujete?

Podívejte – na Špacíru jsem nikdy nebyl. Ale přesto tvrdím, že editorský koncept – sto básní jako sto kilometrů – kulhá jak špacírník na posledních schodech. Metonymie tu zakopává o synekdochu, zatímco oxymóron si podává ruku s klišé. Jazyk tu není nástrojem poznání, ale kulisou, která se sama obdivuje v zrcadle své domnělé poetiky. Metafora zde není mostem mezi zkušeností a jazykem, nýbrž bahnitou cestou zapadanou polomy. Místo gradace či tematické osy se přes čtenáře prostě jen valí pokusy o humor, na který zíráte s výrazem Stevena Segala. Čekání na vtip bývá delší než čekání na záchranný vůz: když konečně dorazí, únavou už stejně spíte.

Promiňte, nemáme s sebou slovník. Zkuste to říct tak, aby to fanoušci knihy pochopili.

Milerád. Sbírka tematicky osciluje mezi komunitní nostalgií a rádoby existenciální hloubkou, přičemž ani jedno není dotaženo. Motiv chůze, jenž by mohl fungovat jako leitmotiv i jako strukturující metafora bytí, se rozplývá v repetitivních obrazech horizontu, bahna a strádání. Neustálé opakování těchto obrazů zde není anaforickou strategií, ale symptomem vyčerpanosti imaginace. Básně často končí pointou, která se snaží být aforistická, avšak působí spíše jako slogan vyzývající k nákupu párku v bufetu.

Ale to je dobře. Jednak je párek klíčovou potravinou špacírníků, ale hlavně jsou serióznost a smysluplnost špacírování parodovány autory záměrně.

To jistě. V řadě momentů se sbírka skutečně propadá do absurdních poloh a surrealistických výjevů. Tyto obrazy mají potenciál, avšak zůstávají nedotažené, jakoby se autoři zalekli vlastní imaginace. Výsledkem je estetika rozkmitané kompasové střelky, která sice vibruje, ale nikdy neurčí směr. Což v podstatě vystihuje zbytečnost celého díla i pozornosti věnované špacírování.

Ale no tak. Zkuste na sbírce pochválit aspoň něco.

Oceňuji, že je krátká. Ale jinak… (Krčí rameny.) Podívejte, můžeme ji zkusit náhodně otevřít na libovolné stránce. (Listuje.) Tak třeba tady: VALENTÝNSKÁ. „Nechceš ztratit svoji lásku? Netahej ji na procházku!“ Prosím vás, jestli někdo rýmuje „lásku“ a „procházku“, měla by mu automaticky expirovat občanka. Nebo tady: MORYTÁT SVĚDKA JEHOVOVA – celostránkový text, který má takový nepoměr počtu slov a myšlenek, že by to nejednoho kazatele vyléčilo z víry v lidstvo. Pojďme dál: ZBLOUDILÝ VE SMRČÍ. „Všude les, pičapes.“ Upřímně řečeno… tahle dvouřádková vulgarita vlastně vystihuje můj duševní stav docela pěkně. Palec nahoru. Co tu máme dál? Pro Kristovy rány! To ani nebudu číst. Další lidi bez občanky. Buďte té lásky a vyřiďte autorům, že dětské rýmy „cesta/těsta“ nebo „ego/lego“ by to nedotáhly ani na balení od piškotů. Mám pokračovat? Můžu tu knížku klidně otočit a zkusit číst v opačném směru, ale bude to jako se střídáním směru Špacíru: sice horší, zato více k pláči. Zkusme toto: BAREFOOTOVÁ: „A já su synek z Polanky, a já si nevzal topánky…“ – aneb folklór meets TikTok cringe challenge. Děkuji, nechci. A co KRÁSKY: „Nohy si neholím a ani pipinu…“ Vida, takže se dostalo i na feministický manifest po litru rumu. Roztomile nechutné, nebo nechutně roztomilé? Pojďme to uzavřít, mám tady právě BILANCOVÁNÍ: „Dojde ti ve chvílích zlých: život je jeden z nejtěžších. A potom skončí.“ Tohle mi vlastně připadá jako docela vydařená tečka za naším rozhovorem.

Počkejte. Když Špacírem opovrhujete, proč jste se rozhodli nominovat na cenu Magnesia litera 2026 řadu děl, která přímo ze Špacíru čerpají? Namátkou thriller Radka Wollmanna „Krev Kruh Černá“, existenciální monolog „Šeptej nahlas“ od Miloše Hrocha, zálesácká příručka Alexandry Brockové „Číhat na mech“, retrospektivní básně Ivy Jakimiv „Onde“ nebo sbírka povídek Marie Škrdlíkové o pošpacírovské neděli „Jak dlouho se spí“. Vysvětlete nám, v čem jsou lepší než Jedna báseň.

Na to bohužel nemáme dost času, tak to zkraťme: v podstatě ve všem. I přes nesporné tvůrčí nadšení a snahu o poetizaci každodennosti zůstává Jedna báseň jen komunitním artefaktem. Jde o dokument určitého (mimochodem dost odpudivého) místa zvaného Vsetín a nesnesitelně nekonečného času – nikoli o událost roku, která by unesla tíhu literárních nominací. O Špacíru zkrátka lépe píšou jiní. Buďte za to vděční.