Po více než dvoutýdenní odmlce přichází drahotušský rodák s dalším počinem. Ani I tentokrát nenechá všechny (asi čtyři) své fanoušky na pochybách, že zda má Dalibor Janda na poli české hudby stále své místo.  

 

Jediný výběr z diskografie Dalibora Jandy, který musíte mít (vol. 8)

Co si s počinem Říhal si partyzán počít? Již sedmdesátiletá ikona české popmusic na vydaném dvanáctialbu otevřeně bilancuje svůj vztah ke Špacíru – polozapomenutému dálkovému pochodu, který sice nikdy neušel, ale který již od počátku formoval jeho tvorbu, názory a účes.

Velkorysá kompilace nejznámějších hitů doplněná o několik dosud (právem) nevydaných písní vznikla v letech 1980–1983 v hospodě U Vilíka na Pulčíně.

Nahrávku zde pořídil štamgast Jaroslav Bašta, který se poněkud netypicky ujal také průvodního slova. Jeho rázovitý projev je mnohdy tím jediným, co je skrze cinkání půllitrů z živého vystoupení Dalibora Jandy slyšet. Což je skvělé.

Posluchač si totiž brzy uvědomí, jak výjimečným znalcem tvorby trojnásobného Zlatého slavíka a jednonásobné Zlaté děčínské kotvy pan Bašta je. Posuďte sami.  

 

 

Písně jako špacírovský příběh

Jandovy texty nám (skrze Baštův mrmlavý baryton) odhalují nečekané, avšak jednoznačné špacírovské inspirace.

Kompilaci otevírají písně popisující klíčové bláznivé rozhodnutí (Půjdem spolu a Tak jdem). Následují poněkud unylé cajdáky s častými sóly na elektrickou valchu o krásách trasy (Modré nad hlavou, Večer s nostalgií, Svítání, Tajemná krajina).

Jandův chraplák je překvapivě dojemný v popisech obtížných úseků (Lítáme v tom, Když láska dostane spád, Žít jako kaskadér), při nichž si nejeden notorik U Vilíka nabrečel do krýglu.

Blok o bloudění začíná písní V lásce nejsou mapy, pokračuje ohranou Hráli jsme kličkovanou a ještě ohranější Kličkovanou už nehrajem. Ve dvojici tklivých balad Nechci tě ztratit a Snad jsem si tě měl všímat víc se Janda přiznává ke ztrátě kolegy a poté i značky před Radošovem.

Na telefonické nahánění opozdilců, kteří nestihli dojít v časovém limitu (písně Kde jsi? a Zavolej), navazují hity Vejdi a Vchází bez vyzvání, které popisují příchody schopnějších špacírníků do cíle. (Do výběru se naštěstí nedostaly méně známé Nevcházím a Je neděle, zmiz.)

Poslední disk opusu je neúprosně bilanční. V písních Tvrdě musíš dál, Stoletý stařec, Odcházím a Pusť k umírání rádio je zřetelný posun od mladického nadšení ke zralému prozření a smíření.  

 

Čekání na hit

Přesvědčeně konstatujeme, že nejlepší částí Říhal si partyzán je (kromě obalu, který se dá rozstříhat na záložky) závěrečné grgnutí Jaroslava Bašty následované glosou: „To je konec? Konečně, jdu se vychcat.“

Daliboru Jandovi jistě nelze upřít snahu. Avšak navzdory několika desítkám skladatelských pokusů se mu ani tentokrát nepodařilo překonat věhlas Mládkova Pochodu Praha-Prčice. Špacír si tak na svůj hit diskoték bude muset ještě nějakou chvíli počkat.  

 

Spoiler: Dalibor Janda již avizoval, že jeho příští album věnované B7 bude mít konečně grády. (Tvorbu coveru i tentokrát svěří Krtkovi.)