Rok se sešel s dvěma a máme tady další Špacír. Konkrétně dvacátý v jeho dvaadvacetileté historii. Že to nevychází? To ani kilometry na rozcestnících, se tím netrapte… Vítejte u reportáže z AKCE, která mnohým nedá spát.

Na úvod si i my položme zásadní otázku, která bude v následujících hodinách (až dnech) hlodat v desítkách hlav bezvládně blembajících na uvadajících tělech špacírníků: PROČ?!!

 

 

Ano, mohli jsme to v klidu odpískat a všem, kteří si neuvědomují, co je pro jejich tělo dobré, tak prodloužit životnost jejich pohybového aparátu. Mohli jsme opět uspořádat domácí virtuální Špacír na chodeckých pásech, který by šel pěkně kombinovat se sledováním televizního zpravodajství známého jako Honzíkova cesta (do zapomnění).

Ale my jsme si řekli: NE! Našim špacírníkům není pomoci. A v tom je jim třeba pomoci.

 

 

A tak je Black Friday tady. Ku Vsetínu se blíží první vlna zákazníků, kteří neodolali akční nabídce plnokrevného zážitku se 100 % masa a kilometrů. Dostane se na všechny? Dostanou, co chtějí? Dostanou se včas a vcelku do cíle?

Dozvíte se během následujícího víkendového zpravodajství, jehož hlavním partnerem je časopis Filka pro tebe. Všem fanynkám a fanouškům pokleslé zábavy přejeme kvalitní sportovní zážitek. Pohodlně se zabořte (vy doma do gauče, ti na trase do bahna), totální likvidace může začít!

 

---

---

 

Desítky minut do startu stovkařů: Ještě je čas. Základna je připravena na zítřejší provoz. Hlavní chod je v pokročilé fázi přípravy. Užíváme si klid před bouří. Debatujeme s prvními špacírníky parkujícími v blízkém okolí. A zjišťujeme, že jsme to s relaxací přehnali – nestíháme start.

Deset minut do startu: Natahujeme krok. Nakonec běžíme Vsetínem. V batohu nám cinkají prázdné zavařovačky. Předbíháme první špacírníky mířící na start. Dochází nám dech a špacírnícici nás pohodlně dohánějí. Jeden je bosý, prý spěchal. Sice taky spěcháme, ale obout jsme se naštěstí stihli.

 

 

22:25: Světla čelovek v prostoru startu nás uklidňují. Je jich dost na to, aby to znamenalo, že naše obavy jsou zažehnány: celý proces přihlašování na Špacír neproběhl v režii ruských trollů. Akce se skutečně zúčastní reální lidé! Zahajujeme předstartovní registraci.

22:30: První dvě střely vystřelily na trať. Každé dvě minuty vystřelují další. Jen tak dál. Půlminutová smyčka úryvku písně „Kamarádi moji, bolejí mě nohy“ zní vůkol. Teskně, naléhavě a bez přerušení. Kdo všechno ji (kromě nás) následující hodiny nedostane z hlavy?

 

 

22:40: Jitmelka šátrá v Šebíkově batohu, ale místo nalezení toho, co hledala, vytahuje prst pořezaný o zavařovačku, která nevydržela natřásání. Semínko sváru do týmu orgů je zaseto. Takhle blbě běhat! Jitmelka se naštěstí pohotově ošetří cucáním ukazováčku a může dále rozlévat řetízkující občerstvení.

22:45: Nerozflákané zavařovačky jsou i se svíčkami situovány na první metry trasy. Jitmelka je dojatá. Krize zažehnána.

22:51: „Ty máš ale pěknou košili! Většina špacírníků je oděná do elastických oblečků, ale károvaná černobílá košile, to je unikát.“
„Dík. Však já jsem si i bradavky zalepil úplně obyčejnou leukoplastí.“

 

 

22:59: Nad horizontem se objevuje další světlo čelovky. Následuje ho druhé a v pravidelném rozestupu třetí. Rychle směřují naším směrem a současně stále stoupají! Když se vynořuje čtvrté, páté… a desáté světýlko, je jasné, že nesledujeme příchozí špacírníky, ale řetězec satelitů Skylink šmírující nás na startu.

23:11: Orgové k nesmělému příchozímu: „Ahoj.“
„Ahoj.“
„Jdeš náhodou kolem?“
„Ne, jdu na Špacír.“
„To nevadí.“

23:18: Na trasu konečně vyráží manželský pár z Krkokoš, který za tímto zážitkem dnes cestoval pět hodin. (Taky cítíte, že se znovu nabízí ta otázka z úvodu reportáže?) Naposledy tu s námi špacírovali před 13 lety. Dobří holubi se vracejí.

 

 

23:25: Zaznamenáváme, že naučný panel vedle registrace je nadepsán diskutabilním tvrzením: „Má to smysl.“ Chybějící otazník autorovi odpouštíme, doplníme ho na tabuli ráno.

23:29: Nabízíme jeden z mnoha kalíšků špacírovice na zahřátí:
„Tohle už jsi měl?“
„Měl jsem jednu. To je jiná?“
„Úplně jiná. Ta je ode mě.“
„Tak dík.“

23:32: Brzdí u nás taxi. S foťákem a plnými kalíšky běžíme přivítat špacírníky verze 3.0, kteří neudělají před startem ani jeden zbytečný krok navíc. Ze dveří se vyhrnou dva rozjaření mládenci, kteří se zmateně rozhlížejí po naší delegaci a kroky navíc vůbec nešetří.
„Nazdaaar. Co to tu máme? Budeme se fotit? My máme štamprle? Supeeer! Co koukáte, to jste nečekali, co?“ Vychází najevo, že mládenci přijeli na start podpořit kamaráda, který startuje asi za půl hodiny. Zbývající čas věnují živé konverzaci a pozvolnému střízlívění.

23:35: Gurťa přijíždí z kuchyně a hlásí, že špacírovská kyslic i ona jdou spát.

23:42: K registraci přichází špacírník, jehož triku dominuje slogan „Kamarádi moji, bolejí mě nohy.“ Libá melodie stejnojmenné písně na pozadí je přehlušena překvapenými a nadšenými výkřiky orgů:
„Ty jo! Super triko! Kdes to sehnal?“
„To jsme si dělali s kamarády. To je podle takové písničky.“
„Fakt? Není to tahle?“ Následovalo gesto směrem k audiopřehrávači.
„Nevím, počkej… Jo, to je ona!“

 

 

23:45: Dramaticky přituhuje.

23:50: Vaněk, Vaněk a Vaněk se třemi dárkovými poukázkami jsou tu. Rok a půl poté, co prožili ty nejkrásnější Vánoce, se nám otec Vaněk chlubí, jaké překvapení mu tehdy synové připravili.
„Já tehdy říkal, že už to nikdy nepůjdu. Leda by šel někdo se mnou. A ti dva se na mě domluvili.“
„Jaké sis je vychoval, takové je máš.“

23:56: Příchozí špacírník:
„Ty jo, průser! Nesral jsem! Doufám, že poseru Filku!“
Komár: „To ne, Papajské sedlo potřebujeme zaplnit, vydrž to tam.“

23:57: Jitmelka: „Já si tu trasu Špacíru někdy taky projdu, ať vím, o čem mluvíte.“

00:05: Špacírník: „Já jsem se přihlašoval o půl páté ráno!“
„A co v tu dobu děláš, že nespíš?“
„Trénuju.“
„Aha.“

00:08: Drobný prostoj. Asi ti, co měli přijít, nepřišli.

 

 

00:16: Poslední stovkaři zmizeli na stezce. Čekáme ještě 10 min a balíme krám. Prázdné lahve od slivovice už odnesl na základnu Okšaj, nemáme do čeho slít špacírovici z připravených kalíšků. Nakonec využíváme jednu zavařovačku, kterou poté ukrýváme v mašince dřevěného vláčku. Jestli budete ráno na místě dřív než my, dejte si, bude pěkně vychlazená. (Pokud tam před vámi budou nějaké děti, zachraňte je.)

00:55: Zpátky na základně. Udělali jste nám radost. Tohle nám chybělo. Rádi jsme vás viděli, držte se tam v té tmě a kose! A pište, jak se máte (sem, na FB nebo přes SMS).

01:30: Dobrou. Těšíme se na druhou větší půlku startovního pole. Vstáváme před pátou. Jako někteří z vás.

 

 

5:30: Míříme na start, tentokrát včas. Společnost nám dělá duchovně neukotvený jedinec v červené bundě a modrém spodním prádle (bohužel jsme si tím jistí). Okoukne zevnějšek Komára a Okšaje:
„Harryho Pottera a námořníka tady nepotkávám často.“
Okšaj bez váhání otáčí téma rozhovoru: „Jaký je tvůj oblíbený příběh ze Starého zákona? Znáš ten o žebru?“
Neznal. Ale fotku si s oběma maškarami dal. 

5:50: Na startu podupávají první padesátkáři.
„Tady máte průvodku, tady snídani.“
První mizí v kapse, druhé žbluňk do žaludku a vzápětí mizí celá postava krásným ránem k Ústí. Okukuje tu i nějaký pes, který neslyší na jméno Aštar.

6:15: Vše klape nečekaně hladce. Špacírníci dodržují startovní časy, rozestupy i etiketu, je krásně.

6:23: Okšaj poprvé snídá.

6:31: Varování – arch papíru, 10 minut volně uložený na stole, přimrzne.

7:06: Naše dětské hřiště zkřížené s třídírnou odpadu uprostřed kruhového objezdu právě obkroužila městská policie. Jejich přísné pohledy se střetly s Komárovým nevinným okem (to druhé má zapáskované). Bylo zřejmé, že všichni přítomní jsou zlití desinfekcí pod obraz a oroubíkovaní, takže uniformovaní strážci veřejného pořádku spokojeně odjíždějí.

7:13: „My jdeme tu padesátku. Nějakou kratší trasu nemáte?“
„Jo, dvoukilometrovou na základnu.“

7:21: Okšaj podruhé snídá. Ani další pes, co se motá okolo, neslyší na jméno Aštar.

7:28: Opět taxi. Přistupujeme k němu obezřetněji než v noci a vyplácí se to. Dva vykulení borci v teplákových soupravách značky North Fake nás obcházejí směrem do Ústí.

7:39: „Tak moc děkujeme.“
„No nemáte zač. Sami si za to můžete. Nikdo za vás ten přihlašovací formulář nevyplnil. Ačkoliv… možná GRU. Bacha na ně. Máme podezření, že na trase infiltrovali GRUň.“

7:49: „Už můžeme jít?“
„Jak chcete. Můžete taky ještě chvilku počkat a pak říct, že už to nemá cenu.“

8:05:  Z protisměru od Ústí přichází špacírník. Vypadá, že spěchá, má zmáčené boty. Jsme zvědaví, z jakého důvodu ukončuje Špacír.
„Já nekončím, za chvíli startuju. Ale zjistil jsem, že se dnes nedá nakoupit, tak jsem musel na benzinku a z tama se sem nebylo lehké dostat, takže jsem to musel vzít přes tamtu louku, jeden plot a ostnatý drát.“

8:20: Balíme, všichni na trase. A bylo jich hodně.

8:35: Nakládáme auto pochutinami. Rozhodli jsme se překvapit stovkaře v Makovském sedle. Pár jich snad ještě stihneme.

8:45: Odhlašovací SMS:
„Milí orgové, při seběhu ke Stanovnici jsem dostal vnuknutí. A tak sedím v Karolince a čekám na bus. Díky, bylo to Boží jako vždycky. Jen hlava to nějak dneska nepobrala. Pavel č. 170.“

TÍMTO PROSÍME VŠECHNY ŠPACÍRNÍKY, aby si vzali z Pavla příklad. Pokud se nevrátíte na základnu (což důrazně nedoporučujeme), napište nám a podepište se startovním číslem. Nebudeme vás pak alespoň prudit telefonáty, co s vámi je. Díky!

9:40: Makovské sedlo. Kosa, větrno, oblačno. Frgály, kofoly, pivka… Překvapení pro většinu kolemjdoucích, kteří tady občerstvení nečekali.

9:51: „Ne, bahna moc nebylo.“
„Se omlouváme.“
„Dokonce tam byla vytvořená přes bahno taková lávka.“
„Cože?! To je sabotáž! Máme v revíru škodnou!“

10:04: „Nahoře byla pěkná kosa. Jsem fotila zamrzlé kaluže, jinovatku. Franta se na Velkém Javorníku podepsal na lavičku! V 6:01 tam byl! Chápete? Já nevím, co už s ním mám dělat. Zkusila jsem všechno. Dávat mu jíst, nedávat mu jíst. Dávat mu, nedávat mu. Nic nezabírá.“

10:20: Příchozí hovor: „Cože? Že negativní zážitky jsou pozitivní zážitky? Dobrá. Pokusím se tomu porozumět. Ahoj.“

10:24: Okšajovi ta snídaně nějak nesedla. Zkusí to napravit dřívějším obědem.

10:31: Nemůžeme se tu zdržet moc dlouho. Počkáme, až se prožene hlavní vlna a zkusíme vyrazit dál, občerstvit jiné vlídné tváře.

10:35: Z Vysoké přichází stížnost na počasí. Prý z nebe padají bílé studené objekty. Naše zákaznické oddělení reaguje gratulací, že je odesílatel svědkem využití přebytečných konfet z 20. ročníku.

10:44: Přichází lokální mrak, že kterého se sype lokální vánice. Nic velkého. Ale do mysli poskakující mezi vločkami se vkrádá myšlenka, že je tu nevlídno, až pošmourno.

10:47: Platba za občerstvení: „Karty berete?“
„Ano, i s PINem.“

10:50: Jedna špacírnice trvá na tom, že ve směru na Lemešnou se minula s Jiřím Kornem. Snažil se zůstat nepoznán, ale neúspěšně. Na nadšené: „Jé, ahoj!“ reagoval jen vlažně. Závidíme. Tak krásnou halucinaci jsme nikdy neměli. Neboli slovy samotného Jirky Korna: „Nedávno měl jsem zvláštní sen a ten bych vám nepřál.“ 

10:58: „Komáre, buď k těm lidem galantnější.“
„No co. Na ní je vidět, že už si další pivo nedá, tak co tady bude opruzovat.“ Ideologická převýchova v našich řadách bude nezbytná, víme.

Jinak vás ujišťujeme, že Špacír neprobíhá v jiném časovém pásmu. Pouze nám letošní personální podstav neumožňuje aktualizovat toto zpravodajství v reálném čase, ale s několikahodinovým skluzem. Děkujeme za pochopení. Nyní můžete s klidným svědomím přepnout na Otázky Václava Moravce.

EDIT: Aha, tak nemůžete. Už prý taky skončily. Tak běžte ven.

11:14: Balíme naše kočovné restaurační zařízení. Osvojili jsme si trik vydávat místo mincí jablka a oplatky, které jinak nejdou příliš na odbyt. Okšaj dopíjí oběd. Poslední objednávky vyřizujeme už téměř za jízdy. Vyrážíme vstříc čelu sedmdesátikilometrového pelotonu do Karolinky.

11:26: Řízení obstarává Komár. S ohledem na Šebíkovu vizáž piráta silnic jsme to vyhodnotili jako bezpečnější z hlediska PR.

11:53: V Karolince jsme vystoupali až k přehradě. Na místě nám dochází, že není možné, aby tu tak brzy někdo byl. Leda by furt běžel. Nejen z kopců, ale dokonce i po rovinách. Že by nesměl moc zastavovat. Nespal by. Nebloudil. Byl by jen hodně nalehko. V kraťasech a třeba i bez trička. S takovou tou podprsenkou na zádech místo batohu. A kdybychom někomu takovému nabídli osvěžení a zasycení, stejně by s díky odmítl a spěchal by raději dál. A ještě by nám řekl, že už dlouho nikoho nepotkal. Leda v 10 h nahoře na Portáši stovkaře, co se vlečou jak sople. 

A tak se přesně i stalo. A byl fuč.

11:57: Nepovedené načasování nás nezkrušilo. Sice jsme bufet ani nestačili vybalit, ale hodláme si spravit chuť v Huslenkách na 50km trati. Hyjé.

12:28: Stoupáme po modré značce na jih od Huslenek, kam až se dá. Náš postup je zastaven nedaleko posledního stavení. Brzdíme a bleskurychle hážeme probíhajícím špacírníkům k nohám obsah kufru. Zabralo to, neodolali. A blíží se další. A další!

12:42: „Stavíte se pak na základnu?“
„Vzhledem k tomu, že bydlíme o 150 m vedle, tak asi jo.“
„To bychom k vám mohli posílat lidi na záchod.“
„Proč ne, máme nové stupačky.“

12:44: „Dáš si pivo?“
„Jo, nealko.“
O třicet vteřin později: „Prázdnou láhev vám můžu nechat? Jo? Tak díky. Čau.“

12:53: „My dvě jsme cestou na start trochu zabloudily. Musely jsme jít přes stadion a hledaly jsme díru v plotě. A jeden ten díl šel trochu nadzvednout, takže vznikla nad betonovým soklem mezera, kterou se šlo protáhnout. A ona se svýma jedničkama v pohodě, ale já jsem se tam zasekla. Jsem zjistila, že když projde hlava, nemusí projít tělo. To bylo poprvé v životě, co mi nezáviděla *ozy.“
„Máme tvou autorizaci, že to může do reportáže?“
„To nevím…“
Parťačka se zapojuje: „Ale jó, jen ji tam dejte. Já vám ukážu i fotky, hele.“

13:00: První vzorky kyslic prošly výstupní kontrolou kvality.

13:05: Telefonát ze základny nám oznamuje, že první dva stovkaři jsou v cíli. Proč tak brzy? Prý už je to nebavilo, tak to doběhli. Podrobnosti připravujeme.

13:13: Je čas se vrátit. Napájíme poslední dva junáky, za odměnu fasujeme tři hašlerky a vracíme se ku Vsetínu. Odhlášených zatím nejsou ani dvě desítky. Zjevně si to na trati užíváte!

13:23: Dva špacírníci míjí základnu.
„Haló, tady! Zazvoňte si na zvon!“
„Ne, nám to ještě nevyšlo na stovku. Stovka bez 100 kilometrů není stovka. My si to tady ještě oběhnem.“

13:45: Šebík, stále s pirátským kloboukem na hlavě, stoupá po modré značce ke Krošenkům. Při míjení jednoho ze stavení je nucen se bránit nařčení, že je součástí předvolební kampaně Pirátů.

13:50: Okšaj s Komárem posilují naší all-care sekci na základně. Nenechte si jejich péči ujít, ať dojdete kamkoli! Zastavte se prosím na základně. Jinak tu kyslic budem jíst do Vánoc.

14:59: Šebíka předbíhá mladík typicky špacírnického vzhledu. Otáčí se přes rameno a volá:
„Já nejdu Špacír! Já jsem se v úterý odhlásil!“
A vidíme, jak dopadl, že. Vezměme si z toho ponaučení.

15:09: Zjišťujeme, že je nezbytné to zopakovat: stavte se na základnu. Všichni. I ti, co nedojdou celou trasu, ju?

Omluvte sníženou kvalitu přenosu. Nestíháme. To be continued…

15:25: Každý rok si říkáme, abychom hromadným půlnočním startem nevytočili sousedy v okolí základny. Zatím to vychází. Proto nás překvapilo, když dnes jedna ze sousedek dokonce oslovila Jitmelku:
„A on je Špacír? Vy když tady nestartujete, tak já ani nevím, že je švagr na trase! Doufám, že příští rok zas budete startovat odtud!“

15:40: Protože nechceme dráždit kobru bosou nohou a vycházet průšvihu naproti, špacírovskou kyslic letos neservírujeme na talíři, ale v covid-free zavařovačkách, které si můžete odvézt domů. Také vám nemůžeme nabídnout zázemí základny, ale rozptylujeme příchozí po zahradě. Zatím je teplo, tak to neva a dá se i posedět. Noční příchozí na tom budou hůř.

15:49: Upřesnění: letošními rekordmany jsou František Gregor a Ondřej Buba, kteří urazili 100km trasu za 12:50 h. Časy nejrychlejších žen zjišťujeme, stejně jako nejlepší výsledky na kratších trasách. Strpení.

16:02: Jsme dojatí, jak super atmosféra je na základně. Moc díky všem. Fakt jsme za ten Špacír rádi.

16:22: „Kterou magnetku sis vybral?“
„Vezmu si tu s tím Husem.“
„To je čarodějnice.“

16:52: Odhlašovací telefonát:
„Už nedojdeš? Poškozené nohy? Tak ti přejeme brzkou rekonvalescenci. A protože máme nějaké finanční přebytky, tak kdybys skončila na vozíku, nabízíme ti příspěvek na jednu pneumatiku. Ahoj, brzy zapomeň a za rok zas. Pokusíme se udělat trasu bezbariérovou.“

17:16: Špacírník mířící ze zahrady cílevědomě na WC:
„Jdu vám vrátit kyselici.“

17:40: Z ulice přichází usmívající se seniorka:
„Dobrý den, já bych si prosím vzala jedno pivísko a birellka pro našeho Aleška. My tu na něj budeme čekat.“

17:48: „Můžu vám vrátit prázdnou sklenici od kyselice?“
„Můžeš. Tys ten obsah vypil?“
„Jasně.“

18:04: Slunce pomalu zapadá za okolní budovy a uchozené trosky se začínají přesouvat po zahradě, aby vystavily svá promrzlá těla posledním zbytkům slunečního tepla.

18:26: Gurťa počtvrté formuluje obavu, že kyslic nevyjde na všechny. Uklidňujeme ji, že kdyby na to došlo, máme elegantní řešení: nápis na etiketě BEZ ÉČEK přeškrtnutím upravíme na pouhé BEZ a budeme rozdávat prázdné zavařovačky. 

18:50: Na zahradě základny se objevuje skupina obtížená skládacími lehátky, dekami, knihami a rozbíjí ležení. Opatrné vyptávání vyvrátí možnost, že by se jednalo o uprchlickou vlnu – jde o podpůrný tým, který svou roli nebere na lehkou váhu. Všechna čest.

19:10: Zkouška! Čte to tu někdo?

19:19: Okšaj se po vydatném zdřímnutí shání po večeři.

19:35: Koluje špacírovský deník…
„A co tam jako mám napsat?“
„Co chceš. Třeba nějaké sprosté slovo.“
„Jaké I se píše ve slově Filka?“

19:47: Trochu jsme podcenili odbyt nealko piv. Snaha dokoupit nějaká o státním svátku je nakonec úspěšná, ale až na benzinové pumpě, kde stojí fronta zákazníků z prodejny až ke stojanům.

19:53: „Jsem nachodil asi 180 km. Stovku na trase a 80 mezi Tanečnicí a Ptáčnicí.“

20:00: „Já jsem tak ráda, že jsem konečně v cíli, protože jsem sem došla hlavně kvůli jedné věci – že konečně uslyším vaše pořadatelské uznalé zamručení.“
„No jasně. Prosíme klid! Uznale zamručení TEĎ! Hmmmmmmm!“
„Díky, jsem naprosto spokojená.“

20:21: Odhlašovací SMS:
„Ahoj, ahoj, st.c. 88 a 64, vc. 2 ks terencokel pokracujem po vlastni ose smer ValMez, terencokel uz jsou zrali do gulase :)“

20:48: Odhlašovací telefonát:
„Ahoj, my už do cíle nedojdeme. Došli jsme někam, kam jsme nechtěli. Na Slovensko.“ 
„Na Slovensko! Tak pozdravujte štátnu karanténu. A kdybyste náhodou potkali Rychlé šípy, tak je pozdravujte a ať nám pošlou pohled.“

21:14: Okšaj klepe na dámský záchod:
„Máme další zájemce. Na jak dlouho to ještě máte? Ten chudák venku se strašně kroutí.“

21:37: Na trase zbývá asi 53 účastníků. Obeslali jsme padesátikilometrové chodce s dotazem, kde jsou, a šest z nich odpovědělo z domu. Gurtě se ulevilo. Prý to možná vyjde.

21:51: Odrazili jsme nájezd nočních vlků. Poznali jsme je podle způsobu chůze. Jinak ale příliv špacírníků výrazně zpomalil.

22:14: Pročítáme špacírovský deník:
„Na letošní počasí budu rád vzpomínat. Prsty mám z mrazu nateklé jak klobásy ještě teď! Špacír píše jako vždy.“

„Nádherná trasa i počasí. Díky! Rozepsal bych se víc, ale jsem mentálně mrtvý. Zelenina.“

„Akce super, trať super a terén výživnej. Akce dělaná srdíčkem. Paráda!“

„Trať – parádní, dojmy – boží!!! Příští rok ráda zopakuji. Děkuji za skvělý servis i v tak blbé době!“

„Na trati všetky ročné obdobia. V cieli zničení. No nemiluj to!“

22:40: Není co dodat. Je kosa. Na trase zbývá asi 40 kusů. Možná.

22:56: Někdy jazyku vaše špacírnického kmene nerozumíme. Zrovna před chvílí jsme byli svědky shledání:
„Ahoj. Tys doběhl. Došel. Tys kočkomil.“
Z kontextu si netroufáme odhadnout, zda nemá být v posledním slově tvrdé Y.

23:10: Pokračujeme ve čtení deníku:
„Krásná trať, super vtipné propriety okolo 🙂 Ráda se vrátím, když už vím, kolik reálně čekat kopců 🙂 Díky!“

„Milý Špacíre, nohy mi budou smrdět ještě pár dní, ale ten teplý pocit z krásné prochajdy bude v mém srdci navždy.“

„Málo bláta. Doskladnit do e-shopu aspoň, prosím. Děkuji.“

„Vlnový start má něco do sebe – měla jsem Filku pro sebe. Sténající kolena jsem však posbírala na seběhu, a to počasí! Sníh, jinovatka, zmrzlé kaluže, letos jste se fakt činili!“

23:39: 21 kusů

00:00: Půlnoc udeřila. Kvůli rozfázovaným startům to letos nic moc neznamená. Kategorie zombií má letos nejasné hranice. Zůstáváme nicméně na značkách a připraveni uznale trojhlasně mručet, až dorazíte.

00:14: Hole Rocktrail jsou čí?

00:30: Šest špacírníků před branami.
„Potkali jste cestou Jirku Korna?“
„Jirku Korna? Jo, potkali. Na Kohútce, někdy ve dvě. A on tak vypadá, nebo se tak jen jmenuje?“
Tak nevíme, je to kolektivní halucinace? Nebo KORNovirus? Pokud je však skutečně na trase, mohl by Jirka podle našeho matematického modelu dojít kolem druhé ráno. Asi na něj počkáme. Nezaplatil startovné.

00:56: 10 kusů + Jirka Korn. 

01:07: 7 kusů + Jirka Korn. Tak pozitivně naladěné příchozí jsme tu po půlnoci už dlouho neměli. Řekli bychom, že minimálně dva roky. Uznale trojhlasně mručíme. Jirku neviděli.

01:34: Pár nezvěstných špacírníků nezvedá telefon, jen unavený ježek se prošel zahradou. Tímto online reportáž pro dnešní den ukončujeme.

09:01: Definitině potvrzeno, že náš matematický model selhal a že ti, kteří měli přijít, nepřišli (ani nenapsali) – všichni nezvěstní už dávno spokojeně prdí doma do peřin (dokud jsme některé z nich nevzbudili).

09:25: Majitel hůlek se ozval, tenhle prezent nebyl pro nás. Pocestují do Prahy.

09:48: Protože teď na základně budou následovat čtenářsky neatraktivní domácí práce, přemostíme několika moudry z deníku:

„I málo bahna může vyústit v sračky nad kotníky. Díky a těším se na příští rok.“

„50 km je moc málo. To by snad ani nemělo být v jídelníčku 🙂 Těším se na příště. Díky moc!“

„Díky za krásnou akci 🙂 
1) Bláto a rozbahněné cesty – přiměřeně.
2) Makovské sedlo – občerstvovačka super! Ani se nám nechtělo odejít.
3) Dušná–Vsetín – přiměřeně náročný úsek co do profilu v souvislosti s koncem akce. Nejnáročnější úsek: lázně–cíl. Kontaktovali jsme pouze tři domorodce.
4) Take-away kyselica – výborná, jen konzumace pomocí vreckového nožíku taková náročnější 🙂
5) Nevíme, zda vzhledem k našemu věku budeme schopni dodržet náš 13letý interval účasti 🙂
Ještě jednou díky.“

„Bylo to skvělý, bolavý, krásný, šílený. Děkujeme za organizaci, budeme vzpomínat a naše puchýře taky!“

„Ze začátku to bylo krásné, nadějné… a pak se to celé posralo!“

10:14: Skupina špacírníků si přišla k základně udělat fotku, na kterou včera zapomněli. Usoudili jsme, že s námi bude hezčí.

A taky jsme se rozhodli do příštího ročníku upgradovat sborové pochvalné zamručení, které vyladíme do akordu A-dur. První sborová zkouška nedopadla dobře, ale zamakáme.

10:36: Je čas konstatovat, že Jirka Korn Špacír nedokončil. Třeba příště.