Reportáže 2014

Reportáž

Špacír. Ach, ano. Jaro je tu!

/Pavel Škabraha/

Špacír vznikl nejspíše proto, aby z vás udělal “nové” lidi, zocelil vaše psychické a fyzické možnosti, zlepšil poznání sebe sama, ukázal přírodní krásy Valašska a tak trochu změnil váš přístup k životu. 

Špacír 2014

Jeho letošní ročník je ročníkem jubilejním a tak od doby, kdy se na přelomu tisíciletí vydala banda dvaceti přátel, včetně mé Magdy, na jakousi bláznivou akci, uplynulo spousty vody v Bečvě. Počet lidí neznajících soucit se sebou samým se na startu rok od roku zvyšuje a tak Špacír nabývá stále většího kreditu. A to přes to, že jde o akci ryze komorní a jeho rodiče jej každým rokem vždy o něco ozvláštní. Například příprava trasy by určitě vydala na několika stránkový elaborát. Domluvit všechny jednotky hasičů podél trati na zavlažování jejího povrchu a zajištění dostatečného množství jílu a následného rozmístění na trasu musí stát spousty sil. Letos tomu nebylo jinak a organizátoři se ze všech sil činili, abychom si mohli odnést s sebou domů kus Valašska, poznali zajímavé lidi a zajímavou krajinu a hlavně prožili radostný víkend.

Letos jsme se na Špacír vypravili již posedmé, abychom si o další rok prodloužili možnost honosit se titulem Valašský lezúň, i když jej na vizitkách nikterak nevyužíváme. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

Reportáž

Služební cesta na Valašsko aneb Špacír 2014

/Honza Planička/

(…) V pátek to začalo spolujízdou na Vsetín – hodinovým zpožděním kvůli hledání se navzájem, ale v osm jsme ujížděli s blesky v zádech a chvíli po deváté jsem se už registroval na startu na ulici pojmenované podle nějakého Záviše. V hospodě jsem ještě zastihl kolegy spoluchodce, zhltl pizzu a 10° ionťák a honem na brífink. Tam pár klasických humorných slov pořadatelů, výzva k tomu, že pořád je ještě možnost se na to vykašlat a jít radši v klidu spát, a pak už odchod na start. 

Špacír 2014 (f. Honza Planička)Půlnoc, zvon kostela někde v dáli oznamuje začátek utrpení. To už vezmu stručně, protože to je prostě boj s morálkou, motivací a bláznovstvím. Běžci (to jsou ti, co mají naběháno a dají 100km hravě pod 20 hodin) mizí v dáli, chodci začínají bojovat. Nejlepší je, že když se člověk otočí, tak má zdání, že ho sleduje lynčující dav s čelovkama. První noc je nejhorší část pochodu.. teda až po té druhé noci, co je na konci pochodu po setmění. Od 2:00 mám regulérní mikrospánek a usínám i za hodně rychlé chůze. Předpověď počasí se vyplňuje na jedničku, graficky by mohla být vykreslena jako obrácená zadnice.. před tím krásně; pátek večer studená fronta, o 10 stupňů míň, déšť, silný vítr a mlhy; a od neděle zase krásně (ano, dnes mě ráno vzbudilo slunko). Neměnil jsem baterky v čelovce, takže mlhu neprosvítím, na zem vidím mizerně a se strachem se vyhýbám kalužím a dupu bahno.. jeden špatný krok a budu mít mokro až do konce, holt levné běžecké botky. Jediné zpestření je hraní hry „kdo viděl naposled značku?“. 

Se svítáním ve čtyři přichází vykoupení, ptáci řvou jako o život a ve Valašské Bystřici na nás kokrhají psi. Hned se jde líp, nasazujeme tempo a přes boční hřeben přicházíme do Rožnova, malá zacházka po špatné straně Bečvy a hurá na Benzínku plus, kde mají dnes plno, všichni ale čepují jen kafe a teplý psy. Chci si osladit zasloužené latté, a stávám se obětí dementního žertíku s odšroubovaným víčkem. Cumel hadr, cukr i na zemi, všichni koukaj, cítím se jako dement. Naštěstí byli chápaví. Svačinu radši mažu venku na větru dešti. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

Špacír 2014 (f. Honza Planička)

 

Reportáž

Mlhavé vzpomínky ze Špacíru 2014

/Vojta Miklas/

(…) Úsek Tanečnice – Ptáčnice je legendární a každý Špacírník ho z hloubi duše nenávidí. V tomto úseku je totiž velmi silná časová i prostorová dilatace, což má za následek, že tady straší.

Doporučení: Přesto, že se vám bude snažit Klub českých turistů prostřednictvím rozcestníků namluvit, že tento úsek měří 8km, nevěřte jim – jedná se o důkladně promyšlenou konspiraci.

Po důkladné psychologické přípravě tedy vyrážíme, odhodlání, že nad tímto úsekem morálně zvítězíme. Za velmi hlasitého doprovodu hudby linoucí se z mobilního telefonu hrajeme slovní fotbal – v angličtině. Klíčem k vítězství je totiž osvobodit mysl od myšlenek na trasu.

Po asi hodince zákeřných přestřelek vítězí bratr a já zjišťuji, že bych si měl rozšířit slovní zásobu od písmene „Y“. Chvíli ještě klábosíme anglicky a pak přichází další rozptýlení mysli. Začínám pociťovat, jak si chladné počasí vybírá svou daň a má vazivová tkáň v pravém koleni pomalu rezignuje – to jsem ještě nikdy nezažil. Asi hodinu se snažím situaci nedramatizovat a před bráchou se tvářím, že je všechno ok, ale je to čím dál horší. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

Špacír 2014 (f. Šebík)

 

Reportáž

Hlava by ještě šla, ale nohy hlasitě protestují

/Michal Burda/

(…) Převýšení zhruba sedm set metrů, které mne čeká při výstupu na Radhošť, je výzvou. Bolí mne kolena. Hodně.

Žádný kopec přece nemůže být tak vysoký, říkám si, když se plahočím ke kapli na vrcholu posvátné hory. V mlze není takřka nic vidět a neustálý jemný déšť je protkán krystalky ledu. Na hřebenovce vedoucí od kaple Cyrila a Metoděje na Pustevny není téměř ani živáčka. Jen občasní turisté, kteří asi neodhadli počasí.

Kolena protestují při každém dalším kroku a já jsem smířený s tím, že moje túra tady skončí. Hlava by ještě pokračovala, ale nejde to. Vzdávám asi po třinácti hodinách pochodu. V nohách mám asi čtyřicet tři kilometrů. Trasu jsem pokořil ze slabé poloviny.

Celou reportáž čtěte zde. Související článek pro Valašský deník (včetně videa) najdete zde. Rozhovor se Šebíkem pro stejný deník pak zde.

Špacír 2014 (f. R. Kocúrek)

Reportáž

Sledujeme on-line: Reportáž ze Špacíru 2014 psaná na základně 

/orgové/

(…) 17.08: „Gratulujeme!“ „Ne, ne. Já jen přišel přijmout svou hanbu.“ „A kam jsi došel?“ „Eee… Tam, na to… naaa na P-.. P-.., P-…“ „Ptáčnice?“ „Nee.“ „Pustevny?“ „Jo!! Pustevny… Já jsem z Beskyd, ale já už nevím nic.“ 

17.45: „Haló?“ „Ahoj, já vám volám, že už nemůžu. Můžu si zavolat záchranný vůz, nebo je to jen pro případ ohrožení života?“ O pět minut později telefonát záchrannému vozu: „Dojedete pro mne na Tanečnici?“ „To těžko – musíte zpátky na Čarták.“ 

17.50: Je tady první Valašský lezúň, kterému opravdu věříme, že trasu urazil, neboť se prokázal nezbytným množstvím razítek (v čele s tím z rožnovské benzinky). 

20.09: Právě příchozí účastnice o svém spolušpacírníkovi: „On prostě odešel z Pusteven do Oder. On se tak rozhodl.“ 

20.12: Hodinový pokus organizátorů vyrazit na trasu v protisměru a fotit vracející se trosky na červené ztroskotal na nedostatku trosek. Po proběhnutí dvou lezúňů následovalo 45 minut moknutí a obdivování panorámat a rezignovaný návrat na základnu. (…)

Celou reportáž čtěte zde.

Špacír 2014 (f. R. Kocúrek)

 

Fotoreportáž

Jubilejní patnáctý ročník Špacíru

/Radovan Kocúrek/

(…) Počasí účastníkům hrubě nepřálo, akci provázel déšť a zima, přesto první účastník v cíli pochodu, Dalibor Šustek, zazvonil na cílový zvon již za 14 hodin a 42 minut.

Nejrychlejší z žen byla Magda Podzemná ze Zašové, která rozezněla cílový zvon za 16 hodin a 28 minut po startu. (…)

Fotoreportáž najdete zde.

Špacír 2014 (f. Michal Burda, Valašský deník)

 

2014: Rekapitulace  Reportáže  Ohlasy  Fotogalerie